Článek
První dojem
Na pohovor jsem přišla včas, lehce nervózní, ale připravená. Recepční mě poslala do malé kanceláře, kde mě čekala personalistka. Byla přívětivá, usmívala se a chválila moji praxi. Mluvila o jistotě, možnostech růstu a skvělém kolektivu. Všechno působilo seriózně. Ptala se na běžné věci, jestli zvládnu směny, jestli jsem flexibilní, jestli mi nevadí práce o víkendech. Všechno jsem brala jako součást hry.
Když se zmínila o výši mzdy, zopakovala číslo z inzerátu. Byla to částka, která mi konečně dávala smysl — něco, z čeho by se dalo normálně žít. V tu chvíli jsem byla rozhodnutá, že do toho půjdu.
Smlouva pod lupou
Po pár minutách mi přinesla smlouvu. Položila ji přede mě s poznámkou, že „to je jen formalita“. Otevřela jsem ji a skoro hned jsem znejistěla. Základní mzda tam byla o polovinu nižší, než stálo v inzerátu. Zeptala jsem se, jestli je to chyba. Usmála se a řekla, že ne, že zbytek tvoří prémie a příplatky.
Jenže ty prémie měly podmínku. Byly vyplácené jen při odpracování určitého počtu přesčasů a podle délky zaměstnání. Jinými slovy – abych se dostala na inzerovanou částku, musela bych dělat dvanáctihodinové směny, brát si volno jen minimálně a vydržet tam několik let. A i tak by to záleželo na vedoucím.
Otázky, které změnily náladu
Chtěla jsem tomu rozumět víc, tak jsem se ptala dál. Jak se prémie přesně počítají? Jak často se vyplácejí? Co když člověk onemocní? Personalistka začala být podrážděná. Odpovídala neurčitě, opakovala, že „tak to mají všichni“ a že se tím nemám trápit. Když jsem řekla, že bych si chtěla smlouvu doma v klidu pročíst, změnila tón.
Řekla mi, že pokud chci místo jisté, měla bych podepsat hned, protože o pozici je prý velký zájem. V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Najednou jsem měla pocit, že sedím v pasti.
Útěk místo podpisu
Zavřela jsem desky, poděkovala a řekla, že se ozvu. Vstala jsem, i když jsem cítila, že ji to rozčililo. Venku jsem si sedla na lavičku a chvíli jen koukala před sebe. Ta nabídka, která vypadala tak skvěle, byla ve skutečnosti past. Čísla na papíře byla poloviční a všechno ostatní jen iluze.
Možná si někdo řekne, že jsem hloupá, že jsem měla podepsat a brát, co je. Ale já jsem věděla, že kdybych to udělala, stála bych tam každý den unavená, s pocitem, že mě obelstili hned na začátku.
Tak jsem odešla. Bez smlouvy, bez jistoty, ale s pocitem, že jsem se nenechala nachytat. A někdy je i tohle malá výhra.
