Článek
Proč jsem tam vlastně šla
Po několika měsících hledání práce jsem už byla unavená z nekonečných formulářů a odpovědí, které nikdy nepřišly. Supermarket byl pro mě spíš praktické řešení než vysněná kariéra. Bylo to blízko bydliště, směny se daly zvládnout a měla jsem zkušenosti z práce s lidmi. Nic víc jsem za tím nehledala.
Den před pohovorem jsem si připravila oblečení a několikrát si v hlavě přehrála odpovědi na klasické otázky. Silné stránky, slabé stránky, proč právě tady. Připadala jsem si trochu směšně, protože jsem věděla, že takové odpovědi říká každý. Přesto jsem chtěla působit slušně a normálně.
Ráno jsem byla nervózní víc, než bych čekala. Ne kvůli práci samotné, spíš kvůli tomu, že jsem měla pocit, že se mi dlouho nic nedaří.
Ten moment v kanceláři
Když jsem přišla do kanceláře, čekala tam žena z personálního. Usmála se na mě ještě dřív, než jsem si stihla sednout. Nepůsobilo to naučeně ani strojeně. Bylo to normální lidské přivítání, jaké člověk nezažije často.
Zeptala se mě, jestli jsem cestu našla v pohodě a jestli si nechci dát vodu. Byla to banalita, ale v tu chvíli jsem hned věděla, že tam chci pracovat. Cítila jsem, že nejsem jen další člověk v pořadí. Nezačala otázkami z papíru, nezačala výčtem požadavků. Začala úplně obyčejným zájmem.
Pak mi začala vyprávět, jak to u nich funguje v běžný den. Mluvila o lidech, ne o číslech. O tom, že se snaží držet stabilní směny, že když má někdo problém doma, snaží se vyjít vstříc. V tu chvíli jsem měla jasno.
Atmosféra, kterou jsem nečekala
Postupně se přidala vedoucí prodejny. Nepůsobila přísně, jak jsem čekala. Spíš prakticky. Říkala věci narovinu, ale bez tlaku. Vysvětlila mi, že práce je někdy náročná, že lidé umí být nepříjemní, ale že kolektiv drží spolu.
Překvapilo mě, jak otevřeně mluvily i o horších dnech. Nikdo se nesnažil tvářit, že je všechno perfektní. Právě to na mě působilo nejvíc důvěryhodně.
Ptaly se mě i na věci mimo práci. Jak zvládám stres, co mě uklidňuje, jestli mi víc vyhovuje rutina nebo změna. Nebyl to výslech. Spíš normální rozhovor.
Co mi běželo hlavou cestou domů
Když jsem odcházela, uvědomila jsem si, že jsem se během pohovoru přestala hlídat. Přestala jsem řešit, jestli sedím rovně, jestli mluvím dost chytře. Prostě jsem tam byla sama za sebe.
Cestou domů jsem si vzpomněla na jiné pohovory, kde jsem odcházela vyčerpaná. Tady jsem měla zvláštní klid. Ne euforii, ne nadšení. Spíš pocit, že bych tam dokázala fungovat normálně.
Večer jsem si znovu přehrávala ten začátek. Jak mě přivítala, jak mluvila úplně normálně, bez nadřazenosti. A došlo mi, že někdy stačí opravdu málo, aby člověk věděl, že někam patří.
Když mi o pár dní později přišla zpráva, že mě berou, seděla jsem zrovna v kuchyni u studeného čaje. Jen jsem na ten telefon chvíli koukala a nechala ho ležet na stole, jako by ta zpráva potřebovala chvíli, aby se stala skutečností.
