Článek
Jak to začalo
Všechno přišlo nenápadně. Nejdřív mě bolela bedra jen ráno po probuzení. Přikládala jsem to věku a únavě. V důchodu má člověk tendenci své tělo víc poslouchat a já si říkala, že to k tomu patří. Postupně se ale bolest prodlužovala a začala mi vystřelovat do nohy. Chůze do obchodu se změnila v plánovanou akci a obyčejné vstávání ze židle bylo utrpení.
Reakce okolí
Rodina to viděla jinak. Prý se sleduju až příliš a pořád si na něco stěžuji. Nejvíc mě bolelo, když snacha poznamenala, že jsem typický hypochondr v důchodu. Řekla to bez zloby, skoro lehkovážně, ale ve mně to zůstalo. Přestala jsem o bolesti mluvit a snažila se vydržet. O to víc jsem se cítila sama, protože tělo mi dávalo jasně najevo, že něco není v pořádku.
Každodenní boj
Bolest mě nutila rušit setkání a odmítat hlídání vnoučat. Přestala jsem spát celou noc a ráno jsem byla vyčerpaná ještě dřív, než den začal. Paradoxně to jen posilovalo představu, že si všechno maluju černě. Když člověk nevypadá nemocně, okolí má pocit, že nemůže být nemocný. Uvnitř mě ale rostl strach, že jednou prostě nevstanu.
Rozhodnutí jít k lékaři
Nakonec jsem sebrala odvahu a objednala se na vyšetření. Nechtěla jsem soucit, jen odpověď. Po neurologickém vyšetření následovalo magnetické rezonance. Ležela jsem v přístroji a doufala, že se konečně ukáže, že nejsem blázen. Čekání na výsledek bylo horší než samotná bolest.
Konkrétní diagnóza
Zpráva byla jasná. Výhřez meziobratlové ploténky v oblasti s útlakem nervového kořene. Žádná extra vážná nemoc, ale vysvětlení všeho, co jsem prožívala. Lékař mi klidně popsal další postup, rehabilitaci a nutnost šetřit se. V tu chvíli jsem cítila úlevu i smutek zároveň. Úlevu, že mám pravdu. Smutek, že mi musel dát za pravdu kus papíru.
Moment ticha
Zprávu jsem doma vytiskla a položila ji na stůl. Neřekla jsem nic. Snacha si ji vzala do ruky, četla pomalu a najednou se jí zaleskly oči. Omluvila se tiše a bez obhajování. Nešlo o triumf ani zadostiučinění. Spíš o zvláštní ticho, ve kterém se konečně potkala slova s realitou.
Dnes se léčím a učím se žít jinak. Největší změna ale není v zádech. Je v tom, že už vím, jak snadné je zlehčit cizí bolest, když ji nevidíme. A jak důležité je někdy vytisknout pravdu černé na bílém, i když by stačilo obyčejné naslouchání.
