Článek
Byla jsem připravená být sama
Samota pro mě nebyla nová. Po rozchodu jsem si zvykla trávit večery v tichu, s rozsvíceným stromkem a pocitem, že svátky jsou spíš povinnost než radost. Uvařila jsem si večeři pro jednoho, otevřela láhev vína a počítala s tím, že po pohádce půjdu spát. Všechno bylo přesně takové, jak jsem čekala. Až na ten zvonek.
Cukroví jako záminka
Stál tam soused. Ten, kterého jsem potkávala na chodbě, slušně jsme se zdravili a tím to končilo. V ruce měl krabičku cukroví a řekl, že doma je ho přebytek. Už ten tón hlasu byl jiný, než jsem znala. Nervózní, lehce roztěkaný. Pozvala jsem ho dál. Ne proto, že bych něco plánovala, ale protože mi bylo jasné, že se mu nechce zpátky za ty dveře naproti.
První praskliny
Seděli jsme u stolu a on začal mluvit. Ne hned. Nejdřív o práci, o počasí, o tom, že Vánoce jsou přeceňované. Pak se ale rozjel. Řekl mi, že se s manželkou pohádali už ráno. Kvůli dárkům, kvůli rodině, kvůli tomu, že už spolu neumí být v klidu. Řekl to naplno. Bez obalu. A pak dodal, že odešel z bytu dřív, než by řekl něco, co by už nešlo vzít zpátky.
Večeře, která nebyla v plánu
Když se venku setmělo, podívala jsem se na hodiny a došlo mi, že už je čas večeře. Zeptala jsem se ho, jestli má kam jít. Chvíli mlčel a pak řekl, že domů dnes nechce. Že mu manželka napsala, ať si dělá, co chce. A tak zůstal. Seděl u mého stolu, jedl jídlo, které mělo být jen pro mě, a jeho telefon zůstal ležet displejem dolů. Věděla jsem, že tam zprávy jsou. A věděla jsem, že na ně neodpoví.
Rozhodnutí, které viselo ve vzduchu
Atmosféra zhoustla. Ne romanticky, ale lidsky. Bylo jasné, že ten večer doma neřeší jen hádku, ale celý vztah. Řekl mi, že s manželkou jsou spolu spíš ze zvyku. Že se na Vánoce těšil jen proto, že mohl na chvíli zmizet. A pak pronesl větu, která mi zůstala v hlavě. Že si dnes večer vybral klid místo manželství.
Štědrý večer, který nebyl nevinný
Dívali jsme se na televizi, pili víno a mluvili čím dál otevřeněji. Neptala jsem se, jestli se vrátí domů. On se neptal, jestli mi jeho přítomnost vadí. Věděli jsme, že někde jinde sedí žena, která čekala, že její muž bude u stolu s ní. A on místo toho seděl u mě. Ne jako host na návštěvě, ale jako někdo, kdo se rozhodl odejít. Ne na hodinu. Ale aspoň na ten večer.
Nic mezi námi nebylo fyzické. A přesto to nebylo čisté. Byla v tom zrada, i když tichá. Byl v tom útěk. Když se kolem půlnoci zvedl, řekl, že se ještě nevrátí. Že se projde, vyčistí si hlavu. Neřekl, kdy půjde domů. A já se neptala. Poděkoval mi za večer a řekl, že mu zachránil Vánoce někdo úplně cizí.
Ticho po cizím rozhodnutí
Když za ním zaklaply dveře, uvědomila jsem si, že jsem byla součástí něčeho, co nemělo jasný název. Nebyla to aféra ani přátelství. Byla to chvíle, kdy jeden muž vědomě nechal manželku samotnou u stromečku a vybral si cizí byt a cizí klid. A já ten večer pochopila, že někdy stačí otevřít dveře a stát se svědkem cizího selhání. A to je těžší, než být jen sama.
