Článek
Nechtěné sdílení pozemku
Chalupu máme přes třicet let a miluji to místo. Za plotem má chatu soused, který si před pár lety začal nenápadně zabírat prostor u našich keřů. Nejprve si tam odložil pár klád, pak přibyl stolek a nakonec jsem ho tam viděla posedávat s pivem. Ten kousek půdy nebyl nijak velký, ale pocit, že nám někdo leze na náš pozemek, mě dráždil pokaždé, když jsem vyšla ven.
Marné domluvy
Snažila jsem se to řešit slušně. Řekla jsem mu, že to je naše a ať si věci dá jinam. Jen mávl rukou a odpověděl, že to je kousek, který stejně nepoužíváme. Nechtěla jsem se hádat, jenže pokaždé, když jsem viděla jeho věci za našimi keři, cítila jsem zlost. Manžel se tvářil, že to není problém, ale já věděla, že mě to bude žrát celé léto.
Nápad s kadibudkou
Jednou večer jsem u kávy řekla manželovi, že by tam měl něco dát, aby bylo jasné, že je to naše. A napadla mě kadibudka. Druhý den jsme vzali lopaty a vykopali tam díru. Postavili jsme tam novou kadibudku a rozhodli jsme se ji hned začít používat.
Okamžitý účinek
Nemýlila jsem se. Stačilo pár dnů a jeho stolek zmizel. Už ho tam nikdo neviděl sedět a jeho věci se nevrátily. Nikdy jsme o tom spolu nemluvili, ale bylo jasné, že mu ten zápach vadí a pochopil, že tam nemá co dělat. Kadibudka tam pořád stojí a nám připomíná, jak jsme si vybojovali svůj kousek zahrady.
Tiché vítězství
Celá věc mě naučila, že někdy není potřeba křičet nebo se hádat. Někdy stačí být vynalézavý a ukázat, kde jsou hranice. Když teď sedím na lavičce a cítím klid kolem sebe, musím se pousmát. Naše kadibudka vyřešila spor líp než jakákoliv hádka a přinesla nám klid, který na chalupě tak miluji.
