Článek
Všimla jsem si, že něco nesedí
V našem řadovém domku žiju už přes třicet let. Sousedé se mění, já zůstávám. Nikdy jsem neměla potřebu do ničeho zasahovat. Ale poslední dobou mi začalo vadit, že je moje popelnice plná ještě před dnem vývozu, a to i ve chvílích, kdy jsem téměř nic nevyhazovala. Nejdřív jsem si říkala, že si to asi jen namlouvám. Jenže pak jsem nahoře našla obaly od chipsů, limonád a nějaké mastné krabice od pizzy. Já tyhle věci vůbec nekupuju. To už bylo podezřelé.
Soused dělal mrtvého brouka
Jednoho rána jsem si k oknu donesla kafe a všimla si chlapa ze sousedství, jak nenápadně kráčí s igelitkou k mé popelnici. Otevřel ji, vhodil dovnitř pytel a zase odešel, aniž by se rozhlédl. Dělal to rychle, jako by věděl, že to není v pořádku. Nezaklepal, nezeptal se. Ne že bych byla lakomá na prostor v popelnici, ale přišlo mi to drzé. Přesto jsem si řekla, že nebudu hned vybuchovat. Možná si opravdu myslí, že se to ztratí.
Zkusila jsem mu naznačit, že si toho všímám. Při příštím setkání jsem mezi řečí pronesla něco jako „V téhle ulici se nám nějak rychle plní popelnice, co?“ Jen se zasmál a změnil téma. Bylo mi jasné, že dělá, že o ničem neví.
Překvapení v igelitu
Nechtěla jsem jít cestou stížností nebo hádek. Tak jsem vymyslela něco, co by mohlo zabrat bez zbytečných scén. V lednici jsem měla zbytky dušeného zelí, trochu plesnivého sýra, zkaženou omáčku a pár vajec natvrdo, co páchly i přes skořápku. Všechno jsem to nacpala do tenkého pytle a zvenku na něj napsala tlustým fixem: „Když už mi sem házíte odpadky, tak si aspoň vezměte i tohle. Děkuji, vaše sousedka.“ Pytel jsem položila navrch do popelnice těsně před večerem, kdy se tam obvykle jeho příspěvky objevovaly.
Od té doby mám pokoj
Ráno jsem se tvářila, že o ničem nevím, ale koutkem oka sledovala situaci. Popelnice zůstala netknutá. A další týden taky. Od té doby je moje nádoba přesně tak plná, jak bych čekala. Žádné krabice, žádné cizí sáčky. Soused se mi už párkrát vyhnul pohledem a jednou dokonce přešel na druhý chodník.
Nevím, jestli mu došlo, že jsem to připravila já, ale mám podezření, že ano. Možná mu bylo trapně, možná se jen lekl, že je sledovaný. A možná si jen nechtěl znovu umazat ruce. Ať už je to jakkoli, od té doby mám klid a víc si vážím vlastní trpělivosti. Někdy totiž stačí opravdu málo – jen pár „voňavých“ zbytků a vzkaz na igelitu.
