Článek
Křik od plotu
Bylo teplo a ticho. Manžel spravoval hadici a já nosila vodu ke skleníku. V tom se ozvalo bolestné volání. Nejdřív jsem si myslela, že si někdo pustil televizi nahlas. Pak se to ozvalo znovu, blíž a naléhavě. Šla jsem k plotu a uviděla souseda ležet pod třešní. Měl nohu nepřirozeně vytočenou a držel se za koleno.
Přelezla jsem nízkou branku a klekla si k němu. Byl bledý a zpocený. Říkal, že uklouzl na mokré trávě, když sbíral spadané ovoce. Manžel přiběhl za mnou a hned volal záchranku. Soused byl zmatený a pořád opakoval, že nechce do nemocnice, že to rozchodí. Bylo jasné, že nerozchodí nic.
Čekání a první pomoc
Podložili jsme mu hlavu složenou dekou a snažili se s ním mluvit, aby neztratil vědomí. Třásly se mu ruce. Držela jsem ho za dlaň a mluvila klidně, i když jsem klidná vůbec nebyla. Sanitka přijela poměrně rychle, ale těch pár minut bylo nekonečných. Když ho nakládali, chytil mě za rukáv a poprosil, ať mu zamkneme dům a vezmeme klíče k sobě.
Udělali jsme to. Zalila jsem mu večer záhony, nakrmili jsme jeho kočku a stáhli prádlo ze šňůry, protože hlásili déšť. Brali jsme to jako samozřejmost. Byl sám a nikoho blízkého neměl.
Dny, které změnily vztah
V nemocnici zůstal skoro tři týdny. Vozili jsme mu věci, čisté oblečení a párkrát i domácí polévku v termosce. Ne proto, že bychom čekali vděk. Spíš nám ho bylo lidsky líto. Když ho pustili domů, chodila jsem mu první dny pomáhat s nákupem a úklidem. Špatně se pohyboval a byl odkázaný na berle.
Začal hodně vyprávět. O mládí, o zahradě, o tom, jak ji s manželkou budovali. Nikdy neměli děti a po její smrti prý dům ztichl. Často opakoval, že jsme mu připomněli normální rodinu. Brala jsem to jako milá slova staršího člověka, nic víc.
Překvapení u notáře
Jedno dopoledne nám zazvonil u dveří a řekl, že potřebuje doprovodit do města. Myslela jsem, že jde na kontrolu. Vzali jsme auto a jeli. Zastavili jsme před kanceláří notáře. Tam nám klidně oznámil, že chce upravit závěť.
Seděla jsem tam v rozpacích. Myslela jsem, že jde o formalitu. Pak zaznělo, že část pozemku, která navazuje na náš dvůr, odkazuje nám. Prý proto, že se o něj staráme a máme k místu vztah. Snažila jsem se to odmítnout. Přerušil mě a řekl, že rozhodnutí už udělal dávno během pobytu v nemocnici.
Co se změnilo potom
Upřímně, největší změna nebyla v papírech, ale v běžných dnech. Najednou jsme k sobě měli blíž a nebylo to jen o pozdravu přes plot. Když něco potřeboval, ozval se. Když jsme pekli nebo grilovali, donesli jsme mu porci. On nám na oplátku strčil do ruky bedýnku rajčat nebo svazek bylinek.
Pozemek jsme začali brát jako kus zahrady, o který je potřeba se starat, ne jako výhru. Dosadili jsme pár stromků a opravili starý plot. Několikrát si tam sedl na židli a jen nás pozoroval při práci. Vždycky poznamenal, že je rád, že to místo nebude jednou zarostlé a prázdné.
Celé to vlastně dopadlo mnohem obyčejněji, než by znělo v titulku. Nikdo neslavil, nikdo nedělal velká gesta. Jen jeden pád, pár týdnů pomoci a z toho vzniklo sousedství, které dává smysl i bez dalších slov. A to mi na tom připadá nejvíc v pořád
