Článek
Nejdřív to vypadalo neškodně
Bydlíme s manželem na klidné ulici, kde si všichni tak nějak vidíme do zahrad. Ploty nejsou vysoké a lidé tu byli vždycky ohleduplní. Až na našeho souseda z jedné strany. Není to žádný zlý člověk, ale má trochu zvláštní přístup k vlastnictví. Řekněme, že hranice pozemků bere víc symbolicky.
Všimli jsme si, že na konci naší zahrady, hned za kůlnou, leží plastová bedna, kterou jsme nikdy nevlastnili. Pak přibyl starý žebřík a kufr s nářadím. Když jsme se souseda zeptali, jestli o tom něco ví, odpověděl v klidu, že si to tam „jen na chvilku“ odložil. To slovo mě zaujalo. Neřekl, že se ptal. Prostě to tam položil.
Zahrada jako veřejný sklad
Další dny přibývaly nové věci. Nejdřív pár kusů trámů, pak svinutá pletiva, role kabelů, dokonce i míchačka. Stálo to u nás pod přístřeškem, jako by šlo o běžné uskladnění. Zmínila jsem se o tom manželovi a domluvili jsme se, že souseda upozorníme, že tohle už je moc. Když jsme za ním šli, působil překvapeně, že nám to vadí. „Vždyť vám to nepřekáží,“ prohodil. A mně v tu chvíli došlo, že se s námi o souhlas nikdy bavit nechtěl.
Jenže my se chystali na dovolenou. Měli jsme být týden pryč, a když jsem si představila, že za tu dobu přibude další hromada věcí, zvedl se mi tlak. Navrhla jsem, že bránu zamkneme. Manžel souhlasil. Je to náš pozemek, tak proč ne.
Co je tvoje, to je moje? Ne tentokrát
Zahradní bránu jsme zavřeli a odjeli. Když jsme se vrátili, čekalo nás překvapení. Ne uvnitř, ale hned za bránou stál rozčilený soused. Jakmile nás uviděl, spustil. Prý že jsme mu „zabouchli jeho věci“, že kvůli nám nemohl celý týden dělat, co měl naplánované, a že máme okamžitě otevřít, protože si potřebuje pro nářadí.
Byl opravdu naštvaný. A to přesto, že jsme mu nikdy nedali souhlas, aby si u nás cokoli ukládal. Vysvětlila jsem mu klidně, že jsme si všimli, jak si z naší zahrady udělal sklad, a že to považujeme za nepřijatelné. Jeho reakce mě ale zaskočila. Řekl, že to bral jako samozřejmost, protože máme dost místa a on to tam má „bezpečnější“ než u sebe. Tady už mi došla trpělivost.
Udělejte si pořádek, pane sousede
Dali jsme mu jasný termín, dokdy si má všechno odnést. Odmítli jsme mu dál umožňovat přístup na náš pozemek. Trvalo mu to tři dny, ale nakonec všechno odnosil. Neřekl ani slovo navíc.
Od té doby se naše vztahy ochladily. Už k nám nechodí pokecat přes plot. A popravdě mi to nevadí. Myslím, že je důležité dát najevo, kde končí slušnost a kde začíná vyčůranost. A hlavně – co je moje, není automaticky tvoje.
