Článek
Neustálý hluk za zdí
Když jsem se nastěhovala, těšila jsem se na vlastní prostor. Po pár dnech jsem však začala registrovat pravidelný večerní rámus. Televize u souseda hrála tak hlasitě, že jsem slyšela každé slovo a občas jsem měla pocit, že sedím přímo u něj v obýváku. První týdny jsem to přecházela, ale postupně mě to začalo unavovat. Připadala jsem si vyčerpaná, protože jsem se nemohla soustředit na práci ani vypnout před spaním. Přemýšlela jsem, že zaklepu, ale pořád jsem to odkládala. Bála jsem se, že budu působit protivně nebo přecitlivěle.
Jednoho večera to bylo už příliš. Zvuk byl tak intenzivní, že jsem nemohla slyšet ani vlastní televizi. Donutilo mě to se zvednout a jít na chodbu. Když jsem zaklepala, otevřely se mi dveře do úplně jiného světa. Ne stížnosti, ne hádky. Jen tichý, unavený obličej.
Krátký rozhovor, který všechno změnil
Omluvila jsem se, že obtěžuji, a poprosila o ztišení. Čekala jsem podrážděnou reakci, možná i obranu. Místo toho na mě soused chvíli jen koukal, jako by se styděl. Pak se mi svěřil, že žije sám a ticho ho děsí. Řekl, že má pocit, že kdyby televizi vypnul, zůstane v bytě úplně sám se svými myšlenkami. Přiznal, že to není zrovna zdravý návyk, ale že mu to pomáhá překlenout večery. Televize prý není jen kulisa, ale jediný zvuk, který mu připomíná, že svět kolem něj stále nějak existuje.
Poslouchala jsem a cítila, jak mi mizí podráždění. Najednou jsem si uvědomila, že jsem v tom hluku neviděla člověka. Viděla jsem jen překážku. Jeho vyprávění bylo prosté, nepřikrášlené a nějakým způsobem dojemné. Připomnělo mi to chvíle, kdy jsem sama měla strach z prázdna a z toho, co se ve mně ozve, když je v místnosti naprosté ticho.
Tichý obrat v mém vnímání
Když jsem se vrátila domů, najednou mi ten zvuk nevadil. Byl tam stále, ale měl jiný význam. Už to nebylo rušení. Bylo to svědectví o tom, že za zdí je někdo, kdo hledá způsob, jak zvládnout večery, které pro něj nejsou jednoduché.
Nemyslím si, že bych měla omlouvat každé hlasité chování. Ale v tomhle případě jsem si uvědomila, že někdy pomůže jen pár vět, aby člověk začal vidět svět jinak. A když jsem si večer pustila svou lampičku a udělala si čaj, přišlo mi zvláštní, že mě u toho doprovází jeho vzdálený šum. Ne obtěžující, ale lidský.
