Článek
Klíče na stole a pocit cizího bytu
Do cizího bytu nevcházím ráda. Všechno má jiný pach, jiný zvuk, jiný řád. Přesto jsem si říkala, že je to normální laskavost mezi lidmi, kteří se roky zdraví na chodbě. Vzala jsem klíče, otevřela dveře a hned mě praštil do nosu těžký vzduch. Nebyl to zápach v pravém slova smyslu, spíš zvláštní zatuchlost, která mě zarazila hned u botníku.
Zalévání, které nešlo urychlit
Květin měli hodně a byly rozeseté po celém bytě. V obýváku, na parapetech, dokonce i v ložnici. Chodila jsem s konví sem a tam a říkala si, že už chci být pryč. Byt byl uklizený, žádný nepořádek, žádné rozházené věci. O to víc mě překvapovalo, odkud se ten nepříjemný pocit bere.
Lednice jako poslední zastávka
Když jsem skončila s kytkami, napadlo mě, že jim do lednice dám jogurt, který mi zbyl doma a blížil se ke konci trvanlivosti. Otevřela jsem dvířka a v tu chvíli se mi opravdu zvedl žaludek. Uvnitř bylo jídlo v takovém stavu, že jsem musela okamžitě ustoupit. Krabičky s něčím, co kdysi bývalo omáčkou, maso s barvou, která nepatří do žádné kuchyně, a zelenina rozpuštěná do neurčité hmoty.
Pach, který se nedá popsat
Nešlo jen o pohled. Ten zápach byl agresivní a vtíravý. Zavřela jsem lednici a musela se opřít o linku, protože se mi udělalo fyzicky špatně. Nechápala jsem, jak v tom bytě můžou normálně fungovat. Vždyť jsou to lidé, které potkávám skoro denně, slušní, upravení, usměvaví.
Rozpaky a ticho
Stála jsem tam a řešila dilema, které jsem si nikdy předtím nepředstavovala. Mám to uklidit? Mám jim napsat? Nebo dělat, že jsem nic neviděla? Sahat na ty věci se mi příčilo, ale zároveň mi přišlo zvláštní zavřít lednici a odejít, jako by se nic nestalo. Nakonec jsem neudělala nic. Zavřela jsem byt, klíče položila zpátky a rozhodla se mlčet.
Setkání na chodbě
Když se vrátili, potkali jsme se u výtahu. Poděkovali mi, usmívali se a ptali se, jestli bylo všechno v pořádku. Odpověděla jsem, že ano. Ta věta mi zněla v hlavě ještě dlouho potom. Bylo všechno v pořádku? Nevím. Vím jen, že pokaždé, když teď procházím kolem jejich dveří, vybaví se mi ten okamžik, kdy jsem lednici otevřela, a chuť přejít chodbu co nejrychleji. Některé obrazy se prostě nevyvětrají ani po týdnu otevřených oken.
