Článek
První varovné signály
Když jsme se přistěhovali, byla první, kdo nás přišel přivítat. Nosila koláče, nabízela pomoc a byla neskutečně zvědavá. Všechno chtěla vědět – kde pracujeme, kolik nás stál dům, kdy plánujeme děti. Bylo mi to nepříjemné, ale nechtěla jsem působit nepřátelsky. Jenže její zájem neustával. Naopak.
Cizí člověk na našem trávníku
Jednoho dne jsem ji uviděla, jak si v klidu prochází po zahradě, jako by byla doma. Měla v ruce nůžky a stříhala mi růže. Tvrdila, že si chtěla „jen pár ustřihnout“, protože se jí líbí naše odrůda. Chtěla jsem se ohradit, ale místo toho jsem jen něco neurčitě zamumlala a nechala to být. Od té doby jsem ji tam vídala častěji – někdy zalévala květiny, jindy si sedla na lavičku a četla. Dokonce jednou otevřela skleník, protože „jí to nedalo“. Přestala jsem se cítit doma.
Tajemství před manželem
Manžel o ničem nevěděl. Nechtěla jsem, aby se rozčiloval, a doufala jsem, že to samo přejde. Jenže nepřešlo. Jednoho odpoledne jsem slyšela na zahradě hlasy a když jsem vyšla ven, sousedka se smála u našeho stolu a zjevně si tam udělala pohodlí. Můj muž právě dorazil z práce a vyšel ven za mnou. V tu chvíli to celé pochopil.
Tvrdý zásah
Zůstal stát pár kroků od ní a chladným hlasem se zeptal: „Co tady, proboha, děláš?“ Začala koktat, že mě prý chtěla jen pozdravit. On k ní pomalu došel, ukázal směrem k brance a řekl: „Vypadni. Okamžitě. Tohle není park ani kavárna.“ Chtěla něco namítnout, ale on zvýšil hlas: „Nechci tě tu už nikdy vidět. Jestli sem ještě jednou vlezeš, zavolám policajty a postarám se, aby ses sem nepřiblížila ani na metr.“
Zbledla, zvedla kabelku ze stolu a bez slova odešla. Branka za ní hlasitě práskla a v zahradě zůstal ticho, jaké jsem tam dlouho necítila.
Konečně klid
Od té doby se nám vyhýbá. Když mě potká, přejde na druhý chodník. Já sice cítím úlevu, ale i zvláštní trpkost. Možná jsem měla být ráznější dřív, jenže člověk nechce hned dělat scény. Teď už vím, že někdy je hranici potřeba postavit pevně, i kdyby u toho musel zaznít křik.
