Článek
Nečekané ráno
Všechno začalo úplně normálně. Vstal jsem v šest, dal si kávu a chystal se do práce. Když jsem ale vyšel z domu, zarazil jsem se. Na mém pozemku stály dvě bílé dodávky. Ne nějak u kraje, ale regulérně zaparkované uprostřed příjezdové cesty, jako by patřila jim. Přitom jasně vím, že večer tam nic nestálo. Nechal jsem totiž místo volné právě kvůli tomu, že jsem chtěl ráno odjet autem.
Šel jsem blíž a podíval se, jestli v autech někdo sedí. Neseděl. Nikde žádný lístek, žádná omluva, žádná informace. Na zvonek nikdo nevolal, nikdo mě nekontaktoval. A já neměl čas se zdržovat. Měl jsem důležité jednání a nemohl jsem čekat, až si někdo z dělníků vzpomene, že stojí na cizím pozemku.
Rozhodnutí bez lítosti
Vzal jsem klíče, šel ke vjezdové bráně a jednoduše ji zamknul. Je mechanická, takže když se zavře na zámek, bez klíče ji nikdo neotevře. Nasedl jsem do svého auta, které jsem naštěstí měl přes noc zaparkované venku, a odjel. V duchu jsem se usmíval. Ne kvůli pomstě, ale kvůli té absurditě celé situace.
Během cesty mi párkrát zazvonil mobil. Neznámé číslo. Nezvedal jsem. Předpokládal jsem, že to bude někdo z těch dělníků. Zároveň mě překvapilo, že se vůbec nějak dostali k mému číslu. Možná ho mají od souseda. Ale v tu chvíli mě to nezajímalo. Udělal jsem to, co považuji za správné.
Co je moje, je moje
Nechápu, kde se bere ta drzost. Chápu, že někdy je s parkováním problém. Že když dělají u souseda, nemají kam dát dodávku. Ale proč si myslí, že si můžou jen tak vjet na cizí pozemek? Nikdy jsem s nimi nemluvil, neznají mě, nevědí, co mi vadí. A i kdyby věděli, slušnost je se zeptat.
Mám pozemek oplocený. Vjezd je přes kovovou bránu. Nechápu, jak si vůbec dovolili ji otevřít. Nikdo ji nevylomil, takže musela být večer odemčená. Asi jsem ji zapomněl zajistit. Ale to jim nedává právo tam parkovat.
Reakce souseda
Odpoledne, když jsem se vrátil, čekal mě u domu soused. Ne přímo rozzlobený, ale naštvaný byl. Začal na mě, že jsem jim zablokoval práci. Prý měli čekat dvě hodiny, než si někdo přijel pro klíč. Jednomu z dělníků mezitím odtáhli auto od silnice, protože zastavil v zákazu. Já ho jen vyslechl a řekl mu, že mě to netěší, ale že si za to můžou sami.
Nabídl jsem, že když se mi příště někdo slušně ozve, nemám problém místo půjčit. Ale že jestli se to bude opakovat bez dovolení, nechám auto odtáhnout. Na to mi neodpověděl nic. Jen pokrčil rameny a odešel. Od té doby mám bránu vždycky zamčenou, i když jdu jen do obchodu.
Obyčejná hranice
Nejsem typ člověka, co se hádá se sousedy. Mám rád klid. Ale tahle zkušenost mi ukázala, že když se ozvu, lidi mě vezmou vážně. Není to o zlobě, není to o mstě. Je to o hranici. Když si někdo dovolí udělat něco bez dovolení, musí počítat s následky. A to, že se mu to nebude líbit, už není můj problém.
