Článek
Nekonečné návštěvy
Bydlíme s manželem v klidné části, kde si lidé většinou hledí svého. Dlouho tu byl pokoj, jen sem tam se někdo ozval se sekačkou nebo s kávou na terase. Jenže pak se do vedlejšího domu nastěhoval mladý muž. Slušný, pozdravil, neřekl křivého slova. Ale brzy si pořídil psa. Velkého, nevycvičeného psa, který měl zjevně víc prostoru než pozornosti.
Nejdřív jsme ho vídali jen občas, jak čmuchá u plotu. Pak ho to přestalo bavit a začal se přehupovat přes. Doslova denně jsme ho měli na zahradě. Pobíhal si, očuchával, lehal si pod stůl, někdy zůstal ležet celé odpoledne. Neškodil, ale byl všude. A hlavně nebyl náš.
Mluvila jsem se sousedem několikrát. Vždy mi přikývl, že s tím něco udělá, ale pokaždé se nic nestalo. Žádné zabezpečení, žádný nový plot, žádné vodítko. Jen úsměvy a sliby.
Došla mi trpělivost
Naše zahrada byla pro toho psa zjevně oblíbenější než ta jeho. Možná proto, že jsme tu trávili čas, a jemu doma bylo dlouho. Já ale nechtěla mít vlastní dvorek jako veřejný park pro cizího psa. Chtěla jsem si dát kávu, číst si knížku, dělat si svoje. A ne pořád řešit, že se mi mezi nohama motá chlupatý vetřelec.
Když jsem se jedno odpoledne vrátila z obchodu a našla ho spát na lehátku, měla jsem jasno. Řekla jsem manželovi, že toho máme dost. Přikývl, beze slov. Myslel si to dávno.
Odjezd
Věděli jsme, že od pátku do neděle jedeme pryč. Jen na víkend, do menšího penzionu. Potřebovali jsme si odpočinout. A když se pes v pátek po obědě opět protáhl naší brankou, tentokrát jsme nereagovali. Manžel ji jednoduše zavřel. Nezvedli jsme telefon, nevolali sousedovi, nevyháněli ho. Dali jsme mu velkou misku s vodou a nasypali granule, které nám zůstaly po našem starém psovi. Pak jsme sbalili kufry a večer vyrazili.
Cítila jsem se trochu zvláštně. Ne provinile, spíš klidně. Po tolika měsících výmluv a přehlížení jsem neměla potřebu být ta, kdo za druhé řeší jejich zodpovědnost.
Po návratu
V neděli večer jsme přijeli domů. Branka byla pootevřená a pes pryč. Soused nám ani nezavolal, nezmínil se, že by něco bylo jinak. Jen mávl rukou, když jsme se potkali přes plot. Od té doby jsme psa neviděli.
Všimla jsem si, že jeho plot je nově podepřený a zevnitř zajištěný. Konečně. Možná si všiml, že mu pes chybí. Možná ho někdo viděl přeskočit a upozornil ho. Možná mu došlo, že je trapné, když se o psa starají jiní. Je mi to jedno. Hlavní je, že se něco změnilo.
Tiché řešení
Nikoho jsme netýrali, nikomu jsme neubližovali. Pes měl vodu, jídlo, trávu i stín. Jen jsme ho chvíli nepustili zpátky. A výsledek? Ticho. Klid. Soukromí. Přesně to, co jsme chtěli od začátku. Někdy člověk nepotřebuje křičet. Stačí zavřít branku.
