Článek
Cesta, která měla být klidná
Seděla jsem u okna rychlíku, dívala se na ubíhající krajinu a těšila se, že si na chvíli odpočinu od pracovního shonu. V hlavě jsem měla spoustu myšlenek, ale rozhodla jsem se, že si dopřeju drobný luxus. Když přišel stevard s vozíkem, objednala jsem si sklenku bílého vína. Nebylo to poprvé, a věděla jsem, že mě ten jeden doušek příjemně uvolní.
Pohled cizího muže
Naproti mně seděl muž, kterého jsem si předtím skoro nevšimla. Měl obyčejné sako, unavené oči a působil trochu znuděně. V momentě, kdy mi stevard podal sklenku, si mě začal se zájmem prohlížet. Připadalo mi to nevinné, tak jsem ten pohled nechala být. Jenže on se rozhodl promluvit.
Slova, která udeří
Nahnul se ke mně a s lehkým úšklebkem pronesl jedinou větu: „Na alkoholičku vypadáte dobře.“ Zůstala jsem chvíli v němém úžasu. Sklenka mi ztěžkla v ruce a v hlavě se mi rozběhla lavina myšlenek. Neznal mě, neznal můj život a přesto si dovolil mě takhle označit.
Trapné ticho
Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo urazit. Nakonec jsem neřekla nic a raději se zadívala z okna. Muž se očividně bavil vlastní vtipností, protože se samolibě usmíval. Pro mě to ale nebylo ani trochu vtipné. Vzduch mezi námi ztěžkl a cesta, která měla být klidná, se změnila v nepříjemné mlčení.
Vnitřní otázky
Každý doušek vína se mi pak zdál jiný. Přemýšlela jsem, proč mě jeho poznámka tolik zasáhla. Nikdy jsem se za sklenku nestyděla, ale najednou jsem cítila, jako by mě někdo soudil. Cizí člověk mi během jediné věty vnutil roli, která nebyla moje, a já s ní musela v hlavě bojovat.
Konec cesty
Když vlak zastavil, rychle jsem vstala a odešla. Muž zůstal sedět a ani se na mě nepodíval. Ten okamžik byl pro něj možná jen drobná zábava, ale pro mě se stal zvláštním zrcadlem. Uvědomila jsem si, jak moc dokážou cizí slova zaskočit a jak dlouho v člověku zůstanou, i když byla vyslovená bez rozmyslu.
Poslední obraz
Na nástupišti jsem dopila poslední doušek a položila prázdnou sklenku na odkládací stolek. Kolem proudili lidé, nikdo si mě nevšímal. Přesto jsem měla pocit, že se na mě ještě pořád upírá jeho pohled. A tak jsem odcházela s podivnou směsí trpkosti a ironie, které chutnaly víc než samotné víno.
