Článek
Jela jsem s dcerou z nemocnice
Byl obyčejný čtvrtek dopoledne. Vracely jsme se s dcerou z pravidelné kontroly u lékaře. Moje dcera je dospělá, ale má zdravotní potíže, kvůli kterým potřebuje mojí pomoc. V autobuse jsme si sedly ke dveřím, abychom měly blízko k výstupu. Ona si sundala bundu a zapřela se opatrně o madlo, protože mívá potíže s rovnováhou. Byla trochu bledá, jak už to po těch odběrech bývá. Ani jsme si nevšimly, kdo si sedl za nás.
Hrubý výpad bez varování
Z ničeho nic jsme zaslechly: „Takhle se dneska oblékají? Jako do bordelu!“ Otočila jsem se a viděla staršího pána s holí. Měl nasupený výraz a díval se přímo na mojí dceru. Nevěřila jsem vlastním uším. Dcera měla na sobě obyčejné tričko s dlouhým rukávem a džíny, nic vyzývavého. Nechápala jsem, co tím myslí.
Než jsem stačila cokoliv říct, pokračoval: „Takovýhle zmalovaný ksichty by měli zakazovat v MHD. A pak se diví, že je někdo zmlátí.“ V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Chtěla jsem mu něco říct, ale zarazila mě vlna studu. Ne kvůli němu, ale kvůli ostatním cestujícím. Cítila jsem se, jako bychom byly nějak na obtíž.
Lidé se ale postavili na naši stranu
Naštěstí jsem se spletla. Vedle nás seděl mladší muž, možná třicátník. Prudce se otočil a nahlas řekl: „Pane, přestaňte. Takhle mluvit na cizí lidi je nechutný.“ Hned nato se ozvala další paní vzadu: „Uklidněte se, nikdo na vás nebyl zvědavý. Jestli se vám nelíbí, jak lidi vypadají, tak nelezte mezi ně.“ Najednou to šlo ráz na ráz. Ozývaly se hlasy z různých koutů autobusu. „Máte problémy? Řešte je doma, ne na cizích ženách,“ řekl další muž.
Ten pán zrudl. Chvíli jen koulel očima, něco si mumlal, ale už nic nahlas neřekl. Seděl tam, ruka zaťatá na holi, a bylo vidět, že je vzteklý, ale neměl už sílu odporovat. Moje dcera se třásla, ale usmála se na mě a jen tiše řekla, že je v pořádku.
Dojetí přišlo až doma
Když jsme dojely domů, sedla jsem si do kuchyně a došlo mi, co se vlastně stalo. Ten muž nás napadl z čista jasna. Ale to, co následovalo, mi dodalo víc naděje, než jsem si chtěla připustit. Všichni ti lidé, kteří se jí zastali, mi ukázali, že svět ještě není tak špatný, jak se někdy zdá.
Dceři jsem uvařila čaj a poprvé po dlouhé době jsem jí řekla, že jsem na ni hrdá. A taky na to, jak dokázala zachovat klid. Je silnější, než vypadá, a já to konečně viděla na vlastní oči.
