Článek
Proč jsem potřebovala odvoz
V poslední době mi zlobí kolena a delší cesta mě bolí. K lékaři je to přes město a v čekárně člověk sedí dlouho. Mám řidičák, ale když jsem unavená, raději neřídím. Syn mi volal, že má cestu kolem a že mě klidně vezme. Byla jsem vděčná. Vnímala jsem to jako drobnou péči, kterou si rodina občas dá.
Syn má práci, děti a věčně něco řeší. Nečekám, že se bude točit kolem mě. O to víc mě potěšilo, že si na mě vzpomněl sám. Dokonce řekl, že mě vyzvedne u domu, ať se netrápím.
Cesta, která byla překvapivě napjatá
Když přijel, nebyl ve špatné náladě, ale působil podrážděně. Hned mluvil o tom, jak jsou ceny pohonných hmot šílené a že už to přestává dávat smysl. Přikyvovala jsem, protože člověk nechce začínat hádku v autě. Myslela jsem si, že si jen ulevuje.
U lékaře čekal se mnou na chodbě, ale pořád koukal do telefonu. Když jsem vyšla z ordinace, zeptal se jen, jestli je to dobré, a pak rychle řekl, že musí ještě něco zařídit. Cítila jsem, že je nervózní z času, ale snažila jsem se být nenáročná.
Kdy to sklouzlo k penězům
Na cestě zpátky zastavil u pumpy a natankoval. Pak se otočil a řekl, že když už mě vozí, bylo by fér, kdybych mu přispěla na benzín. Řekl to tak, jako kdyby mluvil o samozřejmosti. Já jsem na chvíli oněměla. Ne proto, že bych neměla pár korun. Ale protože nabídka pomoci se najednou změnila v účtenku.
Zeptala jsem se, kolik tím myslí. Vytáhl telefon a začal počítat kilometry, spotřebu a cenu. Bylo to přesné, až to bylo směšné. Připadala jsem si jako zákazník, jen bez možnosti říct ne.
Co mi proběhlo hlavou
V té chvíli jsem se vrátila do doby, kdy byly děti malé a já počítala každou korunu. Vozila jsem je na kroužky, k lékaři, na tábory. Nikdy jsem po nich nechtěla peníze za benzín. Samozřejmě, že jsem chtěla, aby jednou byly samostatné, ale účet za péči mi přišel jako něco, co se v rodině nedělá.
Zároveň jsem si uvědomila, že syn nežije špatně. Není to člověk, který by neměl na nájem. Má nové věci, jezdí na dovolené. Nešlo tedy o nouzi. Šlo o princip. A ten princip mě bodl.
Jak jsem zareagovala
Řekla jsem mu, že mu klidně přispěju, ale že mě to mrzí, protože jsem to brala jako nabídku pomoci. Syn se ohradil, že dnes už nic není zadarmo a že každý musí myslet na náklady. Řekl, že se cítí využívaný, když pořád někam vozí rodinu. V tu chvíli jsem pochopila, že v jeho hlavě se péče přepočítává na položky.
Vytáhla jsem peněženku a dala mu částku, kterou řekl. Udělala jsem to klidně. Nechtěla jsem se hádat. Ale uvnitř jsem si zaznamenala, že příště se musím rozhodnout jinak. Ne kvůli penězům. Kvůli důstojnosti.
Co následovalo doma
Doma jsem se posadila a chvíli jen seděla. Byla jsem unavená z lékaře a zároveň z toho rozhovoru. Zkusila jsem synovi později napsat, že mě jeho požadavek zaskočil. Odpověděl krátce, že to nemyslel zle. Že jen potřebuje, aby to bylo spravedlivé.
To slovo se mi zakouslo do hlavy. Spravedlnost není jen rovnice. V rodině je to také o tom, kdo kdy držel koho. A já jsem držela hodně. Nechci, aby mi to někdo splácel. Jen nechci, aby mi někdo vystavil účet za dvě cesty k lékaři.
