Článek
Zvláštní večery
Bydlení v paneláku má svoje kouzlo i prokletí. Zvuky se nesou zdmi, jako by byly z papíru. Ale nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo být problém. Až do chvíle, kdy za mnou jednou večer přišel syn, celý rozespalý, a zeptal se, proč se ti lidé vedle každou noc tak divně smějí a sténají. Myslela jsem, že si něco spletl, nebo že slyšel televizi. Jenže on trval na svém, že se to ozývá pokaždé, když zhasnu světlo.
Ověření
Sedla jsem si v kuchyni a poslouchala. Z vedlejšího bytu se skutečně ozývaly zvuky, které nešlo přeslechnout. Tlumené smíchy, šepot, pak vzdychání a rytmické bouchání o zeď. Trvalo to dlouho, mnohem déle, než by člověk čekal. Přiznám se, zrudla jsem i já, i když mě nikdo neviděl. Bylo mi trapně, ale zároveň jsem si říkala, že tohle opravdu není něco, co by měl slyšet devítiletý kluk před spaním. Samozřejmě šlo o hlasité milenecké hrátky u mladých sousedů.
Nečekané rozhodnutí
Nechtěla jsem dělat scénu, ale situace byla neúnosná. Nakonec jsem se odhodlala. Počkala jsem, až se začnou ozývat známé zvuky, a šla jsem ke dveřím sousedů. Zaklepala jsem. Trvalo to pár vteřin, než někdo otevřel. V pyžamu, s rozcuchanými vlasy, se na mě dívala sousedka a za ní stál její přítel, celý červený. Nevěděli, kam s očima. Řekla jsem jen, že mám malé dítě a že by byli tak laskaví, kdyby si dali pozor. Byla jsem klidná, ale uvnitř jsem hořela studem.
Ticho po noci
Od té doby se změnilo všechno. První večer bylo ticho, druhý také. Třetí noc jsem už čekala, že to zase začne, ale nestalo se nic. Syn spal klidně, a já si poprvé po dlouhé době pustila hudbu, abych se uklidnila. Když jsem pak potkala sousedku na chodbě, jen se usmála, trochu rozpačitě, ale s pochopením. A i když mi bylo nepříjemné zaklepat, udělala bych to znovu. Protože některé věci by děti slyšet opravdu neměly a tohle byla rozhodně jedna z nich.
