Článek
Nečekaný přírůstek do bytu
Po rozvodu jsem si zvykla na ticho. Děti už dávno nebydlely doma, byt byl uklizený, až nepřirozeně klidný. Syn za mnou občas přišel na kávu, ale pokaždé měl pocit, že tu samotu snáším hůř, než jsem přiznávala. Když mi oznámil, že mi přiveze štěně, bránila jsem se. Říkala jsem, že nejsem žádná pejskařka, že mám svůj režim a že další starosti nepotřebuji. On už byl ale rozhodnutý.
Když otevřel dveře a na zem postavil malou třesoucí se kuličku, bylo pozdě. Štěně se ke mně okamžitě rozběhlo, zakouslo se mi do nohavice a začalo si hrát. V tu chvíli jsem cítila vztek i bezmoc. Nechtěla jsem si znovu na někoho zvykat. Přesto zůstalo.
Každodenní změny, které jsem nečekala
První týdny byly vyčerpávající. Brzké vstávání, venčení v dešti, loužičky na podlaze. Často jsem si říkala, že to nezvládnu. Zároveň jsem si ale všímala, že se doma víc směju. Přestala jsem vysedávat celé večery u televize a místo toho jsem se soustředila na malé bytosti, která na mně byla závislá.
Postupně se můj den změnil. Měla jsem důvod vstát z postele, vyjít ven a mluvit s lidmi. I obyčejný rozhovor se sousedkou u venčení mi připadal cennější než dřív. Štěně rostlo a já s ním. Aniž bych si to uvědomovala, nebyla jsem už pořád sama.
Den, kdy šlo o všechno
Jednoho večera mi nebylo dobře. Připisovala jsem to únavě a horku. Sedla jsem si do křesla a cítila tlak na hrudi, který se pomalu zhoršoval. Snažila jsem se uklidnit, ale začalo se mi točit hlava. V tu chvíli se pes začal chovat jinak než obvykle. Pobíhal kolem mě, štěkal a tahal mě za rukáv.
Chtěla jsem ho okřiknout, ale nedokázala jsem se zvednout. Lehl si přede mě a neustále mě nutil vstát. Jeho chování bylo tak naléhavé, že jsem se s vypětím sil doplazila k telefonu. Zavolala jsem záchranku a pak si už pamatuji jen útržky. Hlasy, světla, studenou podlahu.
Co následovalo potom
V nemocnici mi lékaři řekli, že jsem prodělala vážnou srdeční příhodu. Kdybych pomoc zavolala o pár minut později, nemuselo to dopadnout dobře. Když se mě ptali, co mě přimělo zavolat, automaticky jsem odpověděla, že pes. V tu chvíli mi to došlo naplno.
Po návratu domů jsem se na něj dívala jinýma očima. Už to nebyl vnucený dárek ani starost navíc. Byl to tichý společník, který mě vytáhl ze samoty a v nejhorší chvíli mě nenechal odejít. Dnes večer, když mi klidně spí u nohou a občas ze sna zakňučí, vím, že některé věci se do života nedostanou náhodou. A někdy mají čtyři tlapky a mokrý čumák.
