Článek
Sladké představy mladých
Když mi bylo padesát, taky jsem si někdy říkala, jaké to asi bude, až konečně odejdu do důchodu. Těšila jsem se, že si budu číst, chodit na procházky, na kafíčko s kamarádkami a konečně si užiju zasloužený klid. Syn o pár let později, když nastoupil do práce a začal se sám rvát s hypotékou, dětmi a stresem v zaměstnání, mi často opakoval, že mi závidí. Vždycky mi připomínal, že se mám, že si můžu spát, jak dlouho chci, a že na mě nikdo netlačí. Jednou večer, když se u mě zastavil, už jsem to nevydržela a rozhodla se mu upřímně říct, jak to ve skutečnosti je.
Samota je těžší než práce
Seděli jsme spolu u stolu, před sebou hrnek čaje, a já se na něj podívala. Řekla jsem mu, že mě každý den ráno probudí ticho. Žádný shon, žádné úkoly, žádní lidé kolem. Všichni kamarádi buď ještě pracují, nebo už odešli úplně. A když přijde večer, ozvou se jen hodiny tikající na zdi. Řekla jsem mu, že někdy celý den s nikým nepromluvím a připadám si úplně neviditelná. Že mě už unavuje pořád sama vařit, jíst, umývat po sobě nádobí a znovu se dívat na televizi, která mi má suplovat společnost. Viděla jsem mu v očích, že mu začíná docházet, jaký to je pocit.
Peníze, které ubývají
Pak jsem mu řekla i to, o čem se mi mluvilo těžko. Že důchod není tak štědrý, jak si představoval. Že si dvakrát rozmyslím, než půjdu na oběd do restaurace, a že když se mi rozbije pračka, spíše mě to rozpláče, než že bych se zasmála a šla koupit novou. Zvykla jsem si kupovat levnější potraviny a občas si musím odříct něco, na co jsem byla celý život zvyklá. A když přijde složenka za elektřinu nebo vodu, nejdřív dlouho počítám, než ji zaplatím.
Zdraví, které bolí
Nakonec jsem mu řekla i to nejhorší. Že mě začínají bolet záda, nohy, že mě někdy probudí křeče a že už není jednoduché si zajít třeba na výlet. Každá procházka je kratší a kratší a někdy se bojím jít ven sama, abych někde neupadla. Člověk si uvědomí, že už není tak silný a že všechno dělá pomaleji. Tohle mu vyrazilo dech. Seděl proti mně a jen mlčel.
Pochopení a objetí
Když jsem skončila, podíval se na mě a řekl tiše, že to takhle nikdy neviděl. Vstal, obejmul mě a slíbil, že se bude stavovat častěji. Od té chvíle se opravdu snaží. Volá mi, ptá se, jak mi je, a někdy mě vezme i na oběd. Vím, že nemůže změnit všechno, ale stačí mi, že pochopil, že důchod není jen vysněná odměna za práci, ale i zkouška, kterou člověk musí zvládnout.
