Článek
Byt, který jsem si vybojovala sama
Ten byt není náhoda ani dar. Pracovala jsem na něj dlouhé roky, splácela jsem ho, starala se o něj a vytvořila si v něm klidné zázemí. Po rozvodu to bylo jediné místo, kde jsem měla pocit jistoty. Syn u mě vyrůstal, pak se odstěhoval a začal žít svůj život. Já ten svůj nikdy nepřestala žít tady.
Synův názor, který mě zaskočil
Postupem času mi začal opakovat, že tak velký byt je pro mě zbytečný. Že bych ho mohla prodat, přestěhovat se do menšího a uvolnit peníze. Tvrdil, že to myslí prakticky. Já v tom ale slyšela něco jiného. Jako by už ten prostor nepatřil mně, ale měl být připravený pro jeho představy o budoucnosti.
Rozhodnutí, které bylo jen moje
Když jsem potkala partnera, nebylo to žádné unáhlené okouzlení. Známe se dlouho a přirozeně vyplynulo, že spolu chceme bydlet. Nabídla jsem mu, aby se nastěhoval ke mně. Bylo to logické, byt je můj, mám ho ráda a konečně jsem v něm nechtěla být sama. Necítila jsem potřebu se komukoli obhajovat.
Jakmile se to syn dozvěděl, přišla prudká reakce. Najednou mluvil o zradě, o tom, že myslím jen na sebe, že mě někdo ovlivnil. Připadala jsem si, jako bych mu něco sebrala. Nejvíc mě zasáhlo, že zpochybnil moje právo rozhodovat o vlastním bydlení. Jako bych už nebyla samostatná žena, ale jen matka, která má čekat na svolení.
Hranice mezi matkou a dospělým člověkem
Dlouho jsem si vyčítala, jestli jsem něco nepokazila. Pak mi došlo, že můj syn je dospělý a já také. Nežiju jeho život a on nemá právo řídit ten můj. Nabídla jsem mu rozhovor, vysvětlení, klid. On ale zatím volí hněv a odstup. To bolí, ale neznamená to, že ustoupím.
Život, který pokračuje
Dnes sedím v obýváku, který je najednou plný života, a vím, že jsem neudělala nic špatně. Partner vedle mě neznamená konec vztahu se synem, jen změnu rovnováhy. Možná mu bude trvat, než to přijme. Já ale poprvé po dlouhé době cítím, že ten byt není luxus, ale domov, který má smysl přesně takový, jaký je teď.
