Článek
Neustálé poznámky, které se hromadily
Od první chvíle měl potřebu komentovat úplně všechno. Vadilo mu, že svítím v kuchyni i v obýváku zároveň. Vadilo mu, že nechávám nabíječku v zásuvce. Vadilo mu, že peru večer. Vždycky to podal jako dobře míněnou radu, ale tón byl spíš obviňující. Jako bych byla nezodpovědná a rozhazovačná. Zvlášť citlivě jsem to vnímala proto, že elektřinou opravdu neplýtvám. Hlídám spotřebu, zhasínám, když odcházím, nenechávám spotřebiče zbytečně puštěné.
Postupně jsem si začala dávat pozor i na věci, které bych normálně vůbec neřešila. Seděla jsem potmě u knihy, protože poznámky už mě unavovaly. Přestala jsem si vařit čaj večer, abych nemusela poslouchat další komentář o varné konvici. Místo domova jsem začala vnímat byt jako místo, kde musím být opatrná.
Pocit, že se musím obhajovat
Nejhorší bylo, že ty výtky neříkal mně přímo. Vždycky to bylo napůl vtipem směrem k partnerovi. Něco ve smyslu že dneska se zase svítilo jak na Vánoce. Partner to většinou přešel, ale mně to zůstalo v hlavě. Měla jsem chuť se bránit, vysvětlovat, ukazovat vyúčtování. Zároveň jsem věděla, že by to stejně nic nezměnilo.
Začala jsem si připadat malá a provinilá. Jako bych byla hostem ve vlastním bytě. Přitom jsem byla ta, kdo řeší účty, kdo má přehled, kdo ví, kolik co stojí. Přesto jsem mlčela, protože jsem nechtěla vyvolávat konflikt.
Náhodný detail, který všechno změnil
Zlom přišel úplně obyčejně. Jednou jsem šla do garáže a uviděla jsem elektrokolo zapojené do zásuvky. Stálo opřené u zdi a klidně se tam dobíjelo. Došlo mi, že to není výjimka, ale běžná věc pokaždé, když tchán přijede. Začala jsem si všímat, že tam kolo zůstává připojené celé hodiny, někdy celé odpoledne, jindy až do večera.
Nikdo mi o tom neřekl. Nikdo se neptal, jestli to nevadí. Prostě se to bralo jako samozřejmost. V tu chvíli mi začalo docházet, proč jsou ty poznámky o rozsvícených světlech tak důležité. Nešlo o šetření. Šlo o kontrolu a o pocit převahy.
Konfrontace, která byla klidná, ale nepříjemná
Když jsem se zeptala, odpověď byla lehkovážná. Vždyť je to jen trochu elektřiny. Vždyť to nic nestojí. Přesně ty věty, které jsem předtím slyšela v úplně opačném kontextu. Najednou nebyla spotřeba problém. Najednou se neřešilo, kolik co spotřebuje.
Nezvyšovala jsem hlas. Jen jsem řekla, že mi vadí dvojí metr. Že mě mrzí, že jsem byla měsíce napomínaná kvůli drobnostem, zatímco se u nás bez řečí dobíjí něco, co má úplně jinou spotřebu. Ticho, které následovalo, bylo výmluvné.
Ticho, které zůstalo
Od té doby už poznámky o elektřině prakticky zmizely. Elektrokolo se u nás objevuje méně často. Nikdo se neomluvil, nikdo nic nepojmenoval. Ale změna nastala. Pro mě hlavně v tom, že jsem si přestala připadat jako někdo, kdo musí obhajovat každý rozsvícený vypínač. A pokaždé, když dneska večer rozsvítím lampu v obýváku, mám v sobě klid, který jsem tam dlouho neměla.
