Článek
Jak to celé začalo
Bydlíme s partnerem v menším bytě, který jsme si zařídili sami a splácíme ho bez cizí pomoci. Není to žádný luxus, ale je náš. Když tchyně přišla s tím, že by u nás chtěla na neurčito bydlet, byla jsem v šoku. Nešlo o krátkou návštěvu ani o krizovou situaci. Prostě se jí to zdálo praktické. Větší město, pohodlí, teplo, internet a žádné starosti.
Partner to zpočátku bral jako samozřejmost. Vyrůstal v prostředí, kde se o penězích nemluvilo a kde se automaticky počítalo s tím, že rodina se postará. Já to mám jinak. Vím přesně, kolik stojí elektřina, plyn, voda i jídlo. Každý další člověk v domácnosti je znát. Nejen finančně, ale i psychicky.
Peníze jako tabu
Když jsem opatrně zmínila, že by bylo fér, aby se na chodu domácnosti nějak podílela, nastalo ticho. Nemluvila jsem o nájmu ani o částkách, které by ji položily. Jen o symbolickém příspěvku na energie. V tu chvíli se atmosféra změnila. Byla jsem označená za lakomou, vypočítavou a necitlivou.
Nejvíc mě zasáhlo, že to nezaznělo v afektu. Bylo to řečeno klidně, s přesvědčením, že problém jsem já. Prý bych měla být ráda, že s námi chce bydlet. Prý rodina peníze neřeší. Jenže já je řeším každý měsíc, když odchází výplata na složenky.
Partner mezi dvěma světy
Partner se ocitl někde uprostřed. Nechtěl si rozhádat matku, ale zároveň viděl, že mám pravdu. Jenže mlčel. A jeho mlčení bolelo víc než slova, která padla. Najednou jsem měla pocit, že jsem v cizím bytě, kde se moje hranice nepočítají.
Začala jsem přemýšlet, kam až by to mohlo zajít. Jak dlouho by u nás zůstala. Jestli bych se měla stydět za to, že nechci živit dospělého člověka. A hlavně proč je tak snadné mě nálepkovat, když jen nahlas pojmenuju realitu.
Když respekt zmizí
Nešlo už jen o peníze. Šlo o respekt. O to, že někdo automaticky počítá s mým prostorem, mým časem i mými penězi, aniž by se zeptal. A když se ozvu, jsem problém. Uvědomila jsem si, že kdybych tehdy ustoupila, ustupovala bych pořád.
Situace se nakonec vyřešila tím, že se k nám nenastěhovala. Ne proto, že by pochopila můj pohled, ale protože se urazila. Vztahy ochladly a nic už není jako dřív. Možná je to daň za to, že jsem nešla proti sobě.
Dnes vím jedno. Lakomost nemá nic společného s tím, když člověk chrání svůj domov a svoje hranice. A pokud je cena za klid to, že mě někdo nemá rád, dokážu s tím žít. Vlastní svědomí je pořád lehčí než cizí nároky.
