Článek
Dárek, který jsem nebrala vážně
Tiket jsem dostala při obyčejné návštěvě. Seděly jsme u kávy, řešily běžné věci a ona ho vytáhla z kabelky, jako by šlo o čokoládu nebo svíčku. Poděkovala jsem a dala ho vedle telefonu. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že jde jen o milé gesto.
Nikdy jsem nebyla typ člověka, který by sázel nebo kupoval tikety. Peníze jsem vždy řešila prakticky. Spoření, rezerva, jistota. Myšlenka, že bych mohla něco vyhrát jen díky náhodě, mi připadala vzdálená.
Ještě než jsme začali chystat talíře do dřezu, řekla mi, ať si tiket zkontroluji hned. Řekla to klidně, ale rozhodně. Sedla jsem si zpátky ke stolu a začala kontrolovat čísla.
Okamžik, kdy jsem přestala vnímat okolí
Nejdřív jsem měla pocit, že se dívám špatně. Kontrolovala jsem čísla znovu a znovu. Pak jsem zavolala partnera, aby se podíval taky. Pak i ji.
V místnosti bylo najednou ticho. Jen jsme si předávali tiket a porovnávali čísla s výsledky. Když jsme si byli jistí, že to vidíme správně, začala nahlas číst výši výhry.
Nebyla to suma, která by znamenala konec práce nebo luxusní život. Ale byla to částka, která znamenala obrovský klid. Mohla jsem splatit velkou část závazků a vytvořit si rezervu, kterou jsem dlouho chtěla.
Já sama jsem necítila euforii. Spíš zvláštní prázdno a šok. Potřebovala jsem si to srovnat v hlavě.
Její radost byla úplně jiná než moje
Zatímco já seděla potichu, ona byla doslova rozzářená. Objala mě, smála se a měla slzy v očích. Opakovala, že má obrovskou radost.
Bylo zvláštní sledovat, jak silně to prožívá. Pro mě to byly hlavně peníze a pocit úlevy. Pro ni to byl moment, kdy měla pocit, že mi pomohla změnit situaci.
Další dny mi psala, jestli už jsem výhru vyřídila, jestli už přemýšlím, co s penězi udělám. Nebylo to kontrolující. Spíš nadšené, jako když má někdo radost za někoho blízkého.
Jak to změnilo náš vztah
Náš vztah byl vždy slušný a korektní. Povídaly jsme si, ale nebyly jsme si nijak extrémně blízké. Po tomhle zážitku jsem ji začala vnímat jinak.
Došlo mi, že jí na mně opravdu záleží. Ne formálně. Opravdově. Viděla jsem to v jejím výrazu, v tom, jak se ptala, jak se cítím, v tom, jak ji zajímalo, jestli jsem klidnější.
Když jsme se pak znovu viděly u oběda, zeptala se mě nenápadně, jestli už jsem si koupila něco jen pro radost. V jejím hlase byla zvědavost i naděje.
Řekla jsem jí, že zatím ne. Že si chci nejdřív užít ten pocit jistoty. Usmála se a bylo vidět, že ji to potěšilo.
Věc, kterou mám doma schovanou dodnes
Tiket mám uložený v obálce mezi dokumenty. Ne jako talisman. Spíš jako připomínku toho dne.
Občas si vzpomenu na ten moment ticha u stolu. Na ten zvláštní pocit, kdy člověk ví, že se něco změnilo, ale ještě neumí říct jak moc.
Někdy, když k nim jdeme na návštěvu, si všimnu, že se na mě podívá trochu déle než dřív. Ne kontrolně. Spíš jako někdo, kdo si pořád pamatuje ten den a má z něj radost i po tak dlouhé době.
