Článek
Každodenní kolotoč
Můj den začíná v šest ráno. Dám si rychlou sprchu, připravím snídani, udělám kafe a mezitím nachystám věci do práce. V půl sedmé už sedím v autě a jedu přes město, abych se dostala na druhý konec, kde začínám v osm. Dělám v kanceláři, kde se od rána do večera nezastavím. E-maily, schůzky, tabulky, klienti. Když mám štěstí, stihnu se na oběd postavit do fronty v kantýně. Když ne, dám si studený rohlík u počítače.
V půl páté sbalím věci a vyrážím domů. Jenže cesta trvá skoro hodinu a půl. Dopravní zácpy, tramvaje, přestupy. Domů dorazím kolem šesté a čeká mě druhá směna – úklid, vaření, praní, někdy i nákup. Partner sice občas pomůže, ale většinu věcí dělám sama. Když si pak kolem deváté večer konečně sednu, mám chuť se jen dívat do zdi. A to ani nemluvím o dnech, kdy se něco pokazí, nebo o víkendech, kdy doháním, co jsem nestihla přes týden.
Nevhodná poznámka
Při nedělním obědě se tchyně rozvykládala o tom, jak „oni v našem věku makali na poli a přitom měli energii ještě večer péct buchty“. Všichni se smáli, ale mně to přišlo spíš nefér. Ne proto, že bych si myslela, že tehdy měli lehčí život, ale protože svět je dnes úplně jiný. Práce není fyzicky těžká, ale je neustále psychicky vyčerpávající. Každý den na telefonu, stovky e-mailů, tlak na výkon, neustálé změny.
Tak jsem se na ni podívala a klidným hlasem se zeptala: „V kolik jste chodila domů z práce?“ Řekla, že kolem třetí. „A kolik hodin jste denně strávila dojížděním?“ Zeptala jsem se dál. Odpověděla, že pár minut, bydlela kousek od fabriky. „A když jste přišla domů, co jste dělala?“ Pokrčila rameny, že většinou odpočívala, zatímco děda sekal dřevo.
Tichý okamžik
V tu chvíli jsem vytáhla mobil a ukázala jí aplikaci, která mi měří čas strávený v práci a na cestách. Za poslední měsíc to bylo 230 hodin čistého času jen pracovně, a k tomu 45 hodin dojíždění. Když jsem jí to spočítala, koukala na mě a nevěděla, co říct.
Nešlo mi o to ji zesměšnit. Jen jsem chtěla, aby pochopila, že dnešní únava není o lenosti, ale o tempu, které je často neudržitelné. Svět se změnil. Dřív se pracovalo rukama, dnes hlavou – a ta se unaví úplně stejně, jen to není vidět.
