Článek
Nabídka, která zněla rozumně
Když přišla s tím, že se o dům postará, ulevilo se mi. Máme zahradu, psa a sklep, kam občas zatéká, když hodně prší. Řekla jsem jí: „Stačí jen zalít kytky a pustit psa ven.“ Odpověděla mi, že se postará o všechno.
Ještě večer před odjezdem kontrolovala zásoby v lednici. Otevřela i mrazák a říkala, že toho máme hodně. Přišlo mi to normální. Jen jsem řekla: „Jo, to je nakoupené dopředu.“ V tu chvíli jsem nad tím nepřemýšlela.
Odjeli jsme brzo ráno. První dva dny mi dokonce psala, že je všechno v pořádku, že pes jí a spí a že zalila zahradu. Byla jsem klidná.
Návrat domů a zvláštní ticho
Vrátili jsme se večer. Dům byl zamčený, pes nás vítal jako vždycky. Všechno vypadalo normálně. Jen kuchyň působila nějak jinak. Nedokázala jsem říct proč.
Otevřela jsem mrazák, protože jsem chtěla vytáhnout maso na další den. Chvíli jsem jen koukala. Něco mi nesedělo. Začala jsem počítat balíčky. Kuřecí, hovězí, mleté. Najednou mi došlo, že tam chybí skoro polovina.
Řekla jsem nahlas: „To není možný.“ Partner přišel ke mně a jen se zeptal: „Co se děje?“ Ukázala jsem dovnitř. On jen pokrčil rameny a řekl, že si to možná blbě pamatuju. Jenže já si pamatuju přesně, co kupuju.
Telefonát, který byl divný
Zavolala jsem jí. Zeptala jsem se normálně, jestli náhodou něco z mrazáku nevzala. Chvíli bylo ticho a pak řekla: „No vzala jsem pár věcí, když jsem vařila.“
Řekla jsem: „Pár věcí je skoro půl mrazáku.“ Odpověděla, že měla doma prázdno a že myslela, že nám to nebude vadit. Prý to chtěla někdy vrátit.
Nešlo mi ani tak o ty peníze. Spíš o ten pocit. Nikdy jsme neřekli, že si může brát jídlo. Nikdy se na to nezeptala. Prostě to udělala.
Atmosféra potom
Další dny byly zvláštní. Nikdo to moc neřešil nahlas, ale viselo to ve vzduchu. Když jsme se pak viděli, chovala se úplně normálně. Povídala o počasí a o sousedech.
Jednou mezi řečí řekla: „Stejně máte vždycky plný mrazák.“ Jen jsem kývla. Neměla jsem sílu to znovu otevírat.
Od té doby, když někam jedeme, říkáme, že máme hlídání zajištěné jinak. Nikdo se neptá jak.
Dnes
Mrazák doplňuju postupně. Když ho otevřu, někdy si na to vzpomenu. Ne na hádku, ta vlastně ani nebyla. Spíš na ten moment, kdy jsem tam stála a snažila se pochopit, jestli se to fakt děje.
Minulý týden jsem skládala nové balíčky dovnitř a jen jsem si říkala, kolik jich tam vlastně má být, aby to bylo v pořádku. Pak jsem zavřela víko a šla si uvařit čaj. V kuchyni bylo úplné ticho, jen tikaly hodiny nad dveřmi.
