Článek
Oznámení bez otázky
Seděli jsme u kávy a tchyně mluvila o tom, jak je v jejím bytě ticho. Pak se naklonila dopředu a s úplným klidem řekla, že od jara bude bydlet u nás. Prý si vezme jen pár věcí a zbytek prodá nebo dá pryč. Čekala jsem, že to bude návrh, o kterém se bavíme. Nebyl to návrh. Bylo to rozhodnutí.
Manžel ztuhl a já jsem cítila, jak se mi stáhne břicho. Naše domácnost funguje křehce, máme své rituály, své tempo. Navíc máme malý byt. A hlavně, tchyně je člověk, který má potřebu všechno komentovat. Už při víkendových návštěvách jsem se přistihla, že jsem ve vlastním bytě ve střehu.
Proč se mi to nezdálo
Nešlo o to, že je stará a potřebuje pomoc. Ona je ještě čilá, chodí po výletech a sama si vaří. Spíš se nudí a chce mít kolem sebe publikum. Když je u nás, vyžaduje pozornost a zároveň kritizuje. Že mám jinak složené ručníky, že kupuju drahé máslo, že moc větrám. Po dvou dnech s ní jsem vyčerpaná.
Vzpomněla jsem si na její větu z minulosti, kdy říkala, že u nás by konečně mohla mít klid a někdo by se o ni postaral. V té větě bylo víc než samota. Bylo v ní očekávání, že se přizpůsobíme my jí. A to mě děsilo.
Nechtěla jsem hned vybuchnout
Nechtěla jsem manžela postavit do pozice, kdy bude volit mezi mnou a matkou. Věděla jsem, že když začnu křičet, tchyně se chytí toho, že jsem hysterická a nevděčná. Tak jsem se nadechla a začala se ptát prakticky.
Zeptala jsem se, kde by chtěla spát, co plánuje se svým bytem, jak si představuje běžný den. Odpovídala samozřejmě. Že svůj byt pronajme, a že bude s námi, protože rodina má být spolu. Každá její odpověď mě utvrzovala, že to bere jako svůj projekt, ne jako společné rozhodnutí.
Podmínka, kterou jsem měla připravenou
Řekla jsem jí, že se o tom můžeme bavit, ale že existuje jedna podmínka. Pokud by u nás bydlela, museli bychom mít jasná pravidla a psanou dohodu. Ne žádné sliby u kávy. Psanou dohodu o tom, kolik bude přispívat na domácnost, jak se budeme dělit o prostor, jaké budou hranice, a taky jak dlouho to bude trvat.
Řekla jsem to klidně, skoro úředně. Dala jsem k tomu ještě jednu věc. Pokud s námi chce bydlet, peníze bude posílat na účet trvalým příkazem, stejně jako běžný nájemník.
Její reakce
Nejdřív se zatvářila, jako kdybych ji urazila. Pak se rozesmála a řekla, že to přeháním. Že přece nejsme cizí. Já jsem odpověděla, že právě proto. Když nejsme cizí, musíme být ještě opatrnější, protože cizímu člověku můžete zabouchnout dveře a je to. V rodině se to táhne roky.
Tchyně začala couvat. Najednou mluvila o tom, že vlastně není jisté, jestli byt prodá, že třeba zůstane ještě doma, že se uvidí. V jedné chvíli řekla, že psané dohody jsou pro lidi, co si nevěří. A já jsem jí řekla, že důvěra není náhražka za jasné hranice. A že já si chci věřit sama sobě.
Co se stalo potom
Do týdne mi volala, že to s nastěhováním zatím odkládá. Že si našla kroužek, že bude chodit cvičit, že jí kamarádka nabídla společné výlety. Z jejího hlasu bylo cítit, že čekala, že ji budeme přemlouvat. Nečekali jsme. Řekla jsem jen, že jsem ráda, že má program.
Manžel se mi večer přiznal, že se mu ulevilo. Prý by to nezvládl. Kdybych mu tehdy řekla jen prosté ne, asi by se cítil vině. Takhle to viděl jako věc, kterou jsme zkusili nastavit férově a dospěle. A tchyně si sama vybrala, že pravidla nechce.
