Článek
Stížnosti u každé návštěvy
Začalo to nenápadně. Přišla na oběd a hned u dveří pronesla, že je všechno drahé a že důchod je směšný. Přitom měla vždycky upravené vlasy, parfém a nové boty. Říkala jsem si, že to možná dostala od někoho jako dárek.
Pak začala narážet, že bychom jí mohli občas pomoct. Ne přímo, spíš takovým tím stylem, že kdyby měla doma víc jídla, nemusela by chodit tak často k nám. Můj muž má pro ni slabost, takže jí občas dal nějakou hotovost, aby měla klid. Mně to nebylo příjemné, ale nechtěla jsem dělat dusno.
Když z ní vypadlo, kolik prý má
Jednou večer mi řekla, že po zaplacení nájmu a léků jí zůstane sotva na rohlíky. Zeptala jsem se, kolik bere. Částka nebyla nijak nízká, zvlášť když žije sama. Oponovala, že stejně všechno sežere inflace. A pak dodala, že se bojí, že skončí o chlebu a vodě.
U mě to spustilo starý reflex. Jako dítě jsem viděla, jak se doma řeší nedostatek, a na řeči o hladu jsem citlivá. Tak jsem začala plánovat, že jí budu nosit jídlo, že jí pomůžu se slevami, že jí seženu levnější dodavatele energií. Připadala jsem si jako člověk, který musí zachraňovat situaci.
Výpis, který zůstal na stole
Zlom přišel v den, kdy jsem jí šla pomoct s úklidem. Tvrdila, že už na to nemá sílu. V kuchyni měla na stole hromádku papírů a mezi nimi bankovní výpisy. Nechtěla jsem do toho koukat, ale ona šla do koupelny a řekla mi, ať jí to pak jen srovnám do obálky, tak jsem se na to podívala, abych věděla, co kam patří.
Nebyly to drobné platby v obchodě nebo lékárně. Byly tam pravidelné odchozí částky do různých služeb, které jsem ani neznala. Měsíčně to dělalo sumu, za kterou by se dalo slušně žít.
Kde se její důchod ztrácel
Sedla jsem si a začala si dělat poznámky, aby mi to dávalo smysl. Byly tam platby za zázračné doplňky stravy, opakované nákupy přes telefon, předplatné na různé kluby, a také převody jednomu člověku, který jí prý pomáhá s investicemi. Přitom o investicích vždycky mluvila s pohrdáním.
Když se vrátila z koupelny, zeptala jsem se jí na rovinu, co jsou ty převody. Nejprve se urazila, že jí lezu do soukromí. Pak se rozplakala a řekla, že neumí držet své peníze pod kontrolou.
Proč to na nás zkoušela
Došlo mi, že když říká, že nemá na jídlo, není to proto, že by důchod byl malý. Je to proto, že své peníze posílá pryč a pak čeká, že jí zbytek doplníme my. Najednou mi její stížnosti dávaly nový význam. Neprosila o pomoc s jídlem, prosila o to, abychom jí financovali její chyby.
Řekla jsem jí, že jí peníze dávat nebudeme, dokud nebude mít jasno, kam jí odcházejí. Navrhla jsem, že s ní půjdu do banky a nastavíme limity, že zrušíme nesmyslná předplatná a že si ověříme, kdo je ten člověk s investicemi. Odmítla. Prý jí nerozumím a jen jí závidím, že se snaží něco dělat.
Když jsem to řekla doma
Večer jsem to řekla manželovi. Nechtěla jsem mu jen předložit pocit, chtěla jsem fakta. Ukázala jsem mu částky a vysvětlila, že pokud budeme dál posílat peníze, budeme jen zalepovat díry, které si sama dělá. Manžel byl nejdřív v šoku, pak naštvaný, a nakonec smutný. Měl pocit, že jeho máma je podvedená.
Dohodli jsme se, že jí nabídneme pomoc jinak. Ne hotovost, ale konkrétně. Zaplatíme jí jednou měsíčně nákup, nebo jí pořídíme léky, když bude potřeba. A hlavně, že s ní půjdeme do banky, i kdyby se urážela. Když jsem jí to pak řekla, zvedla bradu a prohlásila, že si poradí sama.
Co se změnilo
Od té doby se její stížnosti ztišily. Občas utrousí, že jsme na ni tvrdí, ale už netlačí tak otevřeně. Já jsem se naučila jednu věc. Když někdo pořád mluví o tom, že nemá, neznamená to automaticky nouzi. Někdy je to jen způsob, jak z vás vytáhnout pocit viny.
Když dnes přijde na oběd, hlídám si, aby mi nevyklouzlo automatické nabídnutí peněz. Nabídnu jí polévku do krabičky, dám jí ovoce na cestu a zeptám se, jestli chce, abych jí zkontrolovala účty. Většinou odmítne. A já vím, že dokud odmítá, není to hlad, co ji trápí, ale to, že jí nikdo nechce zaplatit její iluze.
