Článek
Dohoda, která zněla nevinně
Když jsme plánovali odjezd, nabídla se tchyně, že se o byt postará. Stačilo jednou za dva dny přijít, otevřít okno, zalít kytky a zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Souhlasila jsem, i když jsem z toho neměla úplně dobrý pocit. Nikdy jsme si nebyly blízké, ale říkala jsem si, že přeháním a že je to jen týden.
Byt beru jako osobní prostor. Každá věc má své místo, ne proto, že bych byla pedant, ale proto, že mi to dává pocit jistoty. Tchyně to věděla. Přesto jsem jí nechala klíče a odjela s tím, že dospělý člověk pochopí jednoduché hranice.
První kroky po návratu
Už na chodbě domu mi něco nesedělo. Dveře bytu byly odemčené jinak, než je běžné, a v předsíni mě praštil do nosu jiný pach. Ne špína, spíš cizota. Jako bych vešla do bytu někoho jiného.
Botník byl přeskládaný. Moje boty zmizely dozadu a vpředu stály cizí pantofle. Kabáty byly srovnané podle barvy, ne podle toho, kdo je nosí. V tu chvíli jsem ještě mlčela, ale žaludek se mi stáhl.
Obývák jako cizí území
Největší šok přišel v obýváku. Nábytek byl posunutý, konferenční stolek otočený jiným směrem a knihovna zbavená poloviny věcí. Knihy, které jsem roky sbírala, byly naskládané do krabic. Některé úplně zmizely.
Dekorace, které pro mě měly význam, zmizely z polic. Fotky byly sundané ze zdí. Místo nich se objevily lapače prachu a ubrusy, které bych si nikdy nekoupila. Sedla jsem si na gauč a měla pocit, že mi někdo sahal na myšlenky.
Kuchyně bez mé stopy
V kuchyni to pokračovalo. Skříňky byly přerovnané. Koření vyházené do jedné zásuvky bez ladu. Hrníčky, které jsem měla ráda, nebyly nikde. Dozvěděla jsem se později, že se jí nelíbily a dala je pryč.
Lednice byla vyčištěná tak důkladně, že zmizely i věci, které tam patřily. Některé potraviny byly vyhozené bez zeptání. Prý už nebyly čerstvé. V tu chvíli už jsem se třásla vzteky.
Hranice, které byly pošlapané
Nešlo jen o přeskládání. V ložnici mi bylo jasné, že prošla i osobní věci. Šuplíky otevřené, spodní prádlo přeložené cizíma rukama. Skříň provoněná vůní, kterou nesnáším. Bylo to intimní narušení, které se nedá omluvit péčí.
Zavolala jsem jí hned. Mluvila klidně, skoro pyšně. Říkala, že nám byt dala do pořádku a že bych měla být ráda. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.
Okamžik, kdy jsem ji vyhodila
Řekla jsem jí, ať si pro své věci přijde a klíče nechá na stole. Když dorazila, ještě se rozhlížela a čekala pochvalu. Místo toho jsem jí oznámila, že překročila všechno, co šlo, a že do našeho bytu už bez pozvání nevstoupí.
Zkoušela to obrátit v žert. Pak v obvinění. Nakonec v pláč. Já ale stála u dveří a držela kliku. Když odešla, zamkla jsem a poprvé od návratu se mi ulevilo.
