Článek
Jméno jako jablko sváru
Když jsme s manželem čekali miminko, jména jsme řešili docela brzy. Nechtěli jsme nic výstředního, jen obyčejné, silné jméno, které bude znít dobře a nebude s ním dítě trpět. A hlavně – chtěli jsme něco, co nám něco říká. Nakonec jsme se shodli na Danielovi. Mně se to jméno líbí už od dětství a navíc se tak jmenuje i manžel. Přišlo nám to hezky symbolické – pojmenovat syna po tátovi.
Byli jsme z toho nadšení. Jenže jak jsme to oznámili rodině, všechno se změnilo. Tchýně nejdřív mlčela. Pak zvedla obočí a řekla: „To nemyslíte vážně.“ A tím to začalo. Od té chvíle bylo všechno špatně.
Úcta? Jen když se to hodí
Tchýně očekávala, že dítě pojmenujeme po jejím otci – prý by to bylo správné, protože to byl skvělý muž (já ho nepoznala, takže nemůžu soudit). Celé to otočila na to, že jsme tím zradili rodinné hodnoty, že jsme neprojevili úctu k tradici, že dnešní mladí si dělají všechno po svém a nemyslí na ostatní.
Jenže jaká tradice? S manželem jsme si dělali trochu rešerši v rodokmenu a zjistili jsme, že žádné „pojmenovávání po předcích“ u nich v rodině nikdy systematicky nefungovalo. Její syn se jmenuje Daniel, a ne po nikom konkrétním. Jen to teď z nějakého důvodu bere jako princip, který jsme měli ctít. A když jsme neposlechli, bylo vymalováno.
Začala být odtažitá, ironická, přestala se ozývat, na zprávy odpovídala jedním slovem nebo vůbec. Když jsme jí poslali fotku malého, napsala jen „Hm“. Přestala se ptát, jak se máme. Jako by si odškrtla, že už s námi nic nechce mít. A co mě nejvíc šokovalo – ještě neviděla vlastního vnuka. Máme ho už skoro půl roku.
Nechybí mi
Dlouho jsem si říkala, že to přejde. Že až uvidí miminko, všechno roztaje. Jenže ne. Ani náznak zájmu. A víš co? Po těch měsících mi už vlastně nechybí. Nechybí mi, že se s námi nebaví. Nechybí mi ty pasivně agresivní komentáře, nevyžádané rady a věčné porovnávání s jejími „za dob našeho mládí“.
Teď to vidím jinak. Její ticho není trest. Je to úleva. Nechtěla jsem bojovat, chtěla jsem jen žít. Mít dítě, radovat se z něj a sdílet to s těmi, co o to opravdu stojí. Pokud se kvůli jménu rozhodla odříznout od svého syna a vnuka, tak je to smutné – ale ne moje zodpovědnost.
Takže jestli čekáš dítě a bojíš se, co na jméno řekne rodina? Řeknu ti to jednoduše: neřeš to. Kdo má být s vámi, ten bude. A kdo ne, najde si záminku odejít tak jako tak.
