Článek
Moje auto beze mě
Všechno to začalo, když jsem se před pár měsíci přistěhovala s manželem do jeho rodného města. Bydleli jsme v domě, který patřil jeho rodičům, a přestože jsme měli svůj byt v patře, tchyně byla neustále všude. Od začátku mi vadilo, že bez optání chodila k nám, brala si věci z kuchyně nebo mi dokonce rovnala prádlo. Ale nejhorší bylo, když jsem zjistila, že si bere i moje auto.
První týden jsem si toho ani nevšimla, protože jsem pracovala z domova a ven jsem moc nejezdila. Pak ale přišel den, kdy jsem ráno spěchala k doktorovi a auto stálo na jiném místě, se sedadlem posunutým dozadu. Bylo mi hned jasné, že v tom má prsty ona. Zeptala jsem se manžela, jestli si ho vzal on, ale jen se zatvářil provinile a přiznal, že jeho máma si ho půjčuje, když něco potřebuje. Prý „jen na chvíli“. Jenže já jsem o žádné chvíli nevěděla.
Trpělivost došla
Zkoušela jsem s ní mluvit, ale ona se vždycky usmála, mávla rukou a řekla něco o tom, že je to přece rodina. Nechtěla jsem dělat scény, tak jsem zatnula zuby a dál mlčela. Jenže když jsem jednoho dne našla na kapotě škrábanec a v autě pohozené její igelitky s nákupem, došlo mi, že tohle už nechci tolerovat.
Nejvíc mě ale dopálilo, že jsem párkrát večer slyšela, jak startuje a odjíždí, když už jsem byla v posteli. Ráno jsem pak našla nádrž skoro prázdnou, občas i s kontrolkou. A ani jednou mi neřekla, že natankovala. Když jsem se o tom zmínila před manželem, jen pokrčil rameny, že je to „její styl“. V tu chvíli jsem si řekla dost.
Malá lekce
Naplánovala jsem si malou odplatu. Jedno odpoledne, když jsem věděla, že přijede její sestra a že určitě zase pojede někam „jen na chvíli“, jsem odjela na pumpu, natankovala přesně litr, aby se mi auto ještě vrátilo do dvora, a víc ani kapku. Pak jsem ho zaparkovala na své místo, sedla si do kuchyně a čekala.
Netrvalo dlouho a slyšela jsem startování. Předstírala jsem, že si čtu, a když vyjela, cítila jsem podivnou úlevu. Připadalo mi to trochu dětinské, ale taky spravedlivé. Po půl hodině zazvonil telefon. „Zůstala jsem stát u lesa, nejede to. Asi je něco s motorem,“ brebentila do telefonu. Odpověděla jsem jen klidně, že to nebude motor, ale benzín a že jsem jí chtěla jen ukázat, jaké to je. Na druhém konci bylo chvíli ticho a pak zavěsila.
Změna k lepšímu
Dojela jsem pro ni s kanystrem a cestou zpátky ani nepromluvila. Ona taky ne. Ale od té doby si už moje auto nikdy nevzala. Začala se mě dokonce i ptát, jestli může přijít nahoru, a občas přinesla koláče, snad na usmířenou.
Možná to nebyl nejdospělejší způsob, jak situaci vyřešit, ale zabral. A já se konečně přestala cítit jako host ve vlastním životě.
