Článek
První setkání bez velkých očekávání
Od začátku jsem k tomu přistupovala klidně. Neřešila jsem, odkud je ani čím se živí. Vnímala jsem hlavně to, že je tchyně po letech sama a evidentně spokojená. Uvařila jsem svíčkovou s houskovým knedlíkem, k tomu polévku a lehký dezert. Prostě klasiku, kterou u nás doma vařím běžně a která nikdy nebyla problém. V duchu jsem si říkala, že jde o obyčejné seznámení a že to prostě nějak proběhne.
Když přišli, atmosféra byla zpočátku formální, ale ne nepříjemná. On působil sebejistě, možná až příliš. Mluvil hodně, ptal se málo a tchyně mu doslova visela na rtech. Přesto jsem tomu nevěnovala větší pozornost. Do chvíle, než jsme si sedli ke stolu.
Věta, která změnila celý večer
Jakmile uviděl, co je na stole, bez zaváhání oznámil, že českou kuchyni nejí. Neřekl to zle, ale ani slušně. Bylo to konstatování, jako by mluvil o něčem podřadném. V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně něco sevřelo. Nešlo ani tak o jídlo, ale o tón a samozřejmost, s jakou to pronesl.
Tchyně se ho okamžitě začala omlouvat a vysvětlovat, že je zvyklý na jiné chutě. Já jen seděla a snažila se zpracovat, co se právě stalo. Nikdo se mě nezeptal, nikdo nenabídl kompromis. Jako by bylo automatické, že se přizpůsobím.
Nepříjemné ticho a ještě horší pocity
Večeře se prakticky nekonala. On si dal jen něco málo, zbytek večera strávil vyprávěním o tom, jak se u nich doma jí lépe, zdravěji a kulturněji. Tchyně přikyvovala a já měla pocit, že jsem se ocitla ve vlastním domě jako host. Manžel mlčel a bylo vidět, že je mu to celé nepříjemné, ale nezasáhl.
Nešlo o názor na jídlo. Šlo o respekt. O schopnost přijít do cizí domácnosti a chovat se s pokorou. Místo toho jsem cítila, že se ze mě stala kulisa večera, který měl sloužit hlavně k tomu, aby tchyně ukázala, koho má po svém boku.
Co ve mně zůstalo po jejich odchodu
Když odešli, uklízela jsem stůl a v hlavě mi běželo jediné. Pokud někdo dokáže při prvním setkání tak snadno shodit něco, co považuji za součást domova, jaké to asi bude dál. Neřekla jsem nic, ale vím, že příště už budu opatrnější. Ne kvůli jídlu, ale kvůli sobě. Protože některé věci se nedají přejít mlčením, ani když stojí za nimi láska někoho jiného.
