Článek
Telefonát, který začal nevinně
Zvedla jsem mobil a čekala jsem zprávu o kroužku nebo zapomenuté učebnici. Hlas učitelky však zněl napjatěji než obvykle. Chvíli se ošívala, jako by hledala správná slova, a pak řekla, že musí probrat vzhled mojí dcery. Nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli jsem správně slyšela, ale pokračovala směrem, který jsem opravdu nečekala. Prý se jí nezdá, že má dcera fialové vlasy a podle ní to není vhodné do školního prostředí. Vysvětlila mi, že se jí to nezdá příliš slušné a působí to rušivě.
Důvod, který jsem musela zopakovat dvakrát
Ještě ráno jsme se doma smály tomu, jak si dcera nastříkala vlasy dočasným barvícím sprejem, který dostala k narozeninám. Byl smývatelný a věděla jsem, že si to chtěla vyzkoušet jen jednou. Nebyl to žádný rebelský akt ani trvalá změna. Prostě jen dětská radost z něčeho barevného a trochu bláznivého. Když jsem to učitelce klidně vysvětlila, jako by to ani neslyšela. Zopakovala jsem, že to není nic trvalého, nic nebezpečného, nic, co by mělo vliv na výuku. Jen barva, která bude večer pryč.
Reakce, která ve mně vyvolala jasné hranice
Učitelka se však dál snažila naznačit, že by bylo vhodné podobným experimentům předejít. V tu chvíli jsem věděla, že musím být jasná. Řekla jsem jí, že chápu její pohled, ale účes mé dcery je záležitost naší rodiny a nijak nezasahuje do školních pravidel. Dítě se učí dobře, chová se slušně a pokud si jednou za čas vystříkne vlasy barvou, nevidím v tom problém. Dodala jsem, že její osobní vkus není měřítkem pro to, jak má moje dítě vypadat.
Krátké ticho a dlouhá úleva
Na druhé straně bylo ticho, které trvalo až nepříjemně dlouho. Učitelka pak pronesla větu o tom, že chtěla jen upozornit na nevhodnost. Poděkovala jsem za starost, ale znovu jsem zdůraznila, že rozhodnutí ohledně vzhledu své dcery si ponecháme doma. Hovor jsme ukončily a já měla pocit, že jsem právě odsunula něco, co v mém životě opravdu nemusí mít místo.
Doma to působilo úplně jinak
Když se dcera vrátila, zeptala jsem se, jestli někdo řešil její fialové vlasy. Přikývla a v jejím hlase bylo slyšet, že ji to trochu zaskočilo. Uklidnila jsem ji a řekla, že se nemá za co stydět. Pokud se v tom cítí dobře a jde o neškodnou zábavu, nemá důvod měnit se kvůli někomu, kdo si myslí, že děti mají chodit do školy jen v neutrálních barvách.
