Článek
Náhodný nález mezi starými regály
Ten obchod voněl směsí papíru, vlhka a něčeho sladkého, co jsem neuměla pojmenovat. Vždycky tam chodím pomalu, protože mě baví projíždět prstem po hřbetech knih a číst názvy. Tentokrát jsem nic konkrétního nehledala. Spíš jsem chtěla vypnout hlavu.
Ta kniha byla zastrčená mezi kuchařkami a učebnicí ruštiny. Obal byl šedý, trochu mastný od rukou lidí přede mnou. Normálně bych ji asi přešla. Jenže byla tenká a lehká a měla zvláštně měkký papír. Otočila jsem ji a na cenovce bylo napsané 1 Kč. Vzala jsem ji automaticky, skoro bez přemýšlení.
U pokladny jsem měla pocit, že si prodavačka myslí, že si dělám legraci. Podala mi ji, jako by mi vracela drobné.
Věnování, které zastavilo čas
Otevřela jsem ji až doma. Seděla jsem na gauči, ještě v kabátu, protože jsem chtěla jen nahlédnout. Hned na první stránce bylo věnování psané modrým perem. Písmo bylo trochu roztřesené, ale pečlivé.
Stálo tam, že čtení může člověka zachránit ve chvílích, kdy už nic jiného nepomáhá. A že některé příběhy drží člověka nad vodou víc než lidé kolem něj.
Nevím proč, ale úplně mě to zastavilo. Seděla jsem tam a držela tu knihu oběma rukama, jako by byla křehká. V hlavě se mi vybavily všechny chvíle, kdy jsem četla potají pod dekou, když jsem byla malá. I momenty, kdy jsem si brala knihu do postele místo toho, abych někomu psala.
Najednou jsem měla pocit, že někdo úplně cizí rozuměl něčemu, co jsem si nikdy neuměla pořádně pojmenovat.
Proč mě zasáhla obyčejná věta
Ta věta nebyla nijak literárně dokonalá. Nebyla chytrá ani originální. Ale byla opravdová. Připomněla mi, že čtení pro mě nikdy nebylo jen zábava. Bylo to místo, kam můžu odejít, když nechci nic vysvětlovat.
Vzpomněla jsem si na období, kdy jsem si připadala úplně odpojená od všeho. Tehdy jsem taky četla. Ne proto, že bych chtěla znát děj. Spíš proto, že jsem potřebovala být někde jinde než ve své hlavě.
Ta stará kniha byla průměrná. Příběh nebyl nijak výjimečný. Ale držela jsem ji v ruce a měla pocit, že držím kus něčího života. Někdo ji kdysi koupil pro někoho jiného. Někdo si dal práci s tím věnováním. A pak se ztratila mezi stovkami jiných knih.
Večer, kdy jsem knihu nedokázala zavřít
Četla jsem ji skoro celou na jeden zátah. Ne proto, že by byla napínavá. Spíš proto, že jsem nechtěla ztratit ten pocit, který ve mně vyvolala ta první stránka.
Když jsem ji dočetla, nechala jsem ji ležet vedle postele. Ne do knihovny. Ne mezi ostatní. Jen tam, kde na ni uvidím hned ráno.
Je zvláštní, kolik věcí si člověk koupí a zapomene na ně. A pak přijde jedna věc za korunu, která v něm zůstane mnohem déle než věci, za které utratil celé výplaty.
Druhý den jsem ji znovu otevřela jen proto, abych se podívala na to věnování. Papír byl na tom místě trochu zvlněný, jako by na něj někdy dopadla kapka vody. Přemýšlela jsem, jestli to byl déšť, nebo slza někoho, kdo ji kdysi držel stejně jako já teď.
