Článek
Den, kdy jsem chtěla udělat radost sama sobě
To odpoledne jsem se vypravila do jedné z nejhezčích restaurací ve městě. Byla jsem nervózní už cestou, takové podniky jsem míjela spíš z dálky. Ale řekla jsem si, že si to zasloužím. Bílé ubrusy, jemné světlo, tiché hlasy hostů. Posadili mě ke stolku u okna.
Lidé kolem působili dokonale samozřejmě, jako by do toho světa patřili odjakživa. Já jsem si vedle nich připadala trochu nepatřičně, ale snažila jsem se na to nemyslet. Otevřela jsem lístek a objednala si hovězí na víně s bramborovým pyré a skleničku bílého.
Jídlo bylo vynikající
Jídlo bylo opravdu výborné. Jemné maso, máslové brambory, všechno krásně upravené. Pomalu jsem si vychutnávala každé sousto a cítila, jak ze mě opadává napětí. Když jsem dojídala poslední kousek, byla jsem spokojená a taky docela plná.
Přistoupil ke mně číšník. Byl mladý, upravený a s úsměvem, jaký mívají lidé, kteří jsou si jistí, že vás okouzlí. V ruce držel lístek s dezerty a zeptal se, jestli si ještě něco dám. Zavrtěla jsem hlavou a řekla, že už nemůžu.
Ta jeho poznámka
Usmál se ještě víc a s takovým žoviálním tónem pronesl: „Ale no tak, ve vašem věku už si tolik figuru hlídat nemusíte. Pár kilo v pase u seniorů přece není žádná tragédie.“
Zůstala jsem sedět jako přimražená. Nejdřív jsem nevěděla, jestli se mám zasmát nebo urazit. Řekl to tak, jako by mi chtěl polichotit, možná mě i trochu pobavit, ale já cítila, že se mi hrne krev do tváří. V tu chvíli mi připomněl úplně všechno, o čem se snažím nemluvit. Moje tělo, které už není takové, jaké bývalo, i to, že už dávno nejsem ta, za kterou se ještě někdo otočí.
Po cestě domů
Zaplatila jsem a rychle vyšla ven. Venku mě ovanul studený vzduch, ale nepomohl mi se zbavit toho pocitu. Ta jeho věta mi zněla v hlavě pořád dokola. Myslel to dobře, to bylo na tom to nejhorší. Neuvědomil si, že se svou lehkovážnou poznámkou dotkl něčeho, co mě bolí víc než všechny nehezké pohledy a šepoty lidí.
Šla jsem pomalu domů a snažila se to vytěsnit. Ale nešlo to. Když jsem se večer dívala do zrcadla, slyšela jsem ho znovu. „Pár kilo v pase přece není žádná tragédie.“ Možná má pravdu, ale stejně to bolelo. Od té doby si vždycky dvakrát rozmyslím, jestli si vůbec chci někdy ještě něco odříkat. A taky, jestli vůbec chci ještě někdy někoho poslouchat.
