Článek
Klid, který se změnil v nečekaný pohyb
Do důchodu jsem šla s pocitem, že už mám všechno podstatné za sebou. Práce skončila, děti mají své životy a dny se začaly podobat jeden druhému. Ráno káva, krátká procházka, oběd, televize. Nebyla jsem nešťastná, ale cítila jsem prázdno, které se těžko pojmenovává. Nešlo o smutek, spíš o ticho, které se rozlézá po bytě. Právě v téhle fázi jsem byla otevřenější náhodám a lidem, aniž bych si to uvědomovala.
První muž jako návrat pocitu jistoty
První z nich přišel nenápadně. Setkávali jsme se pravidelně, mluvili o běžných věcech, o zdraví, o tom, jak se mění svět kolem nás. Dával mi pocit bezpečí a řádu. Věděla jsem, co od něj čekat, a to mi vyhovovalo. Bylo mi s ním dobře v tichu i v hovoru. Připadala jsem si vedle něj klidná, skoro až usedlá. Jako bych se vrátila do starého známého rytmu, který jsem kdysi znala.
Druhý muž jako probuzení části, na kterou jsem zapomněla
Druhý muž přišel úplně jinak. S ním jsem se smála, byla jsem nervózní, těšila jsem se. Najednou jsem řešila, co si obléct, a kontrolovala jsem se v zrcadle. Připomněl mi, že pořád jsem žena, ne jen důchodkyně. Rozhovory s ním byly živé, někdy i lehce provokativní. Otevíral témata, která jsem měla dlouho zavřená. Vedle něj jsem cítila energii, která mi chyběla víc, než jsem si kdy přiznala.
Dva světy, které se nedají spojit
Postupně mi došlo, že stojím jednou nohou ve dvou různých světech. Každý z těch mužů ve mně probouzí jinou část osobnosti. S jedním jsem klidná a vyrovnaná, s druhým živá a rozesmátá. Nejde jen o city, ale o způsob života. Vím, že dlouhodobě to takhle nejde, ale zároveň se nedokážu rozhodnout. Každé rozhodnutí by znamenalo ztrátu něčeho, co teď nutně potřebuji.
Tajemství, které tíží víc, než jsem čekala
Nejtěžší na celé situaci je vědomí, že o sobě navzájem nevědí. Nejsem na to pyšná a často se za sebe stydím. Nikdy jsem se nepovažovala za člověka, který by lhal nebo něco skrýval. Teď to ale dělám a někdy se v tom ztrácím. Hlídám slova, hlídám čas, hlídám příběhy, které vyprávím. Místo radosti se občas dostaví únava a tlak na hrudi.
Okamžiky, kdy zůstávám sama se sebou
Když večer zavřu dveře bytu a zůstanu sama, všechno na mě dolehne. Přemýšlím, kam jsem se to dostala a proč jsem si tuhle situaci dovolila. Zároveň si ale přiznávám, že po letech cítím, že žiju. Nejsem jen pozorovatel vlastního stáří. Jsem součástí příběhu, který se ještě pořád píše, i když jeho další kapitola je zatím zahalená nejistotou.
