Článek
Nečekané přivítání
Do restaurace jsem přišla sama, protože jsem měla za sebou dlouhý pracovní den a chtěla jsem si dopřát trochu klidu. Na první pohled bylo vidět, že podnik patří mezi dražší. Křišťálové sklenice, bílý ubrus, tlumené světlo a všude kolem lidé v oblecích a elegantních šatech. Když mě usadili ke stolu, cítila jsem, jak se po mně pár lidí zvědavě podívalo, možná proto, že jsem nepřišla s doprovodem.
Reakce na mou volbu
Číšník přinesl jídelní lístek a já ho chvíli prohlížela. Většina lidí by sáhla po hlavním chodu, ale mně se zachtělo ochutnat více menších porcí. Řekla jsem, že hlavní chod vynechám. V tu chvíli jsem si všimla, jak se číšník lehce pousmál. Od vedlejšího stolu se ozvalo polohlasné „No jo no, hlavní jídla jsou tady dost drahý“. Někdo se tomu zasmál a já pochopila, že si myslí, že sem vlastně ani nepatřím. Trochu mě to zabolelo, ale rozhodla jsem se, že jim ukážu, jak moc se mýlí.
Překvapení přichází
Začala jsem objednávat předkrmy. Nejprve carpaccio, pak grilované krevety a hned po nich malou degustační porci foie gras. Číšník zpozorněl a zapisoval si poznámky, zatímco hosté u vedlejšího stolu na mě přestali hledět tak povýšeně. Když jsem pokračovala a objednala k tomu láhev kvalitního vína, které stálo víc než většina hlavních chodů, v místnosti zavládlo ticho. Už nebylo slyšet žádné poznámky ani úšklebky.
Večeře podle mého gusta
Jídlo přicházelo postupně a já si každé sousto vychutnávala. Připadalo mi, že číšníci najednou změnili tón. Z původní lhostejnosti přešli k uctivému chování, jako by si uvědomili, že nejsem náhodná kolemjdoucí. Když mi přinesli třetí chod, zastavila se u mého stolu i manažerka restaurace, aby se ujistila, že je vše v pořádku. U vedlejšího stolu už si mě nikdo nedovolil komentovat. Naopak měli co dělat, aby si nevšimli, že sleduji jejich rozpaky.
Závěr večera
Nakonec jsem si objednala i dezert a další skleničku vína. Celá útrata byla vyšší než účet většiny hostů, kteří si dali pouze hlavní chod. Když jsem platila, cítila jsem zvláštní uspokojení. Nešlo o to, kolik peněz jsem utratila, ale o to, že jsem se nenechala zahnat do role, kterou mi chtěli přisoudit. Večeře mi chutnala a odcházela jsem s pocitem, že někdy je nejlepší odpovědí na předsudky klid a jistota v tom, co člověk dělá.
Takhle jsem zjistila, že i v luxusní restauraci se lidé mohou splést v úsudku. A já jsem odcházela s hlavou vztyčenou a s úsměvem, který už nikdo nezpochybňoval.
