Článek
První náznaky
Do obchodu jsem šla jen pro pár věcí. U zeleniny jsem se zastavila u rajčat, protože jsem si chtěla vybrat pevnější kusy. V tu chvíli jsem zaslechla dva známé hlasy. Nejdřív jsem si jen řekla, že je to náhoda a že si povídají o běžných věcech. Jedna z nich ale zmínila ženu z jejich domu, která prý pořád nosí stejnou kabelku a tváří se, jako by byla lepší než ostatní. V tu chvíli mi zatrnulo. Tu kabelku nosím já a zrovna jsem ji měla přes rameno.
Nepříjemná jistota
Zůstala jsem stát a snažila se nedat najevo, že jsem je poznala. Pokračovaly dál a popisovaly, jak jsem se prý poslední týdny odtahovala od lidí a že si o sobě asi myslím, že jsem zajímavá. Jedna z nich dokonce dodala, že jsem minulý týden nevhodně pozdravila na schodech a že je to další důkaz mé domnělé povýšenosti. Bylo mi jasné, že mluví konkrétně o mně. Cítila jsem, jak mi hoří uši a žaludek se mi stáhl do uzlu.
Uvědomění
Nikdy jsem si neuvědomila, že mě někdo v domě vnímá tak nepřátelsky. Stála jsem tak blízko, že kdyby se otočily, okamžitě by pochopily, že jsem slyšela všechno. Jenže ony si byly naprosto jisté, že jsou nepozorované. Mluvily o mně způsobem, který člověka zasáhne i ve chvíli, kdy se snaží zůstat v klidu.
Tíha slov
Když přešly k dalšímu tématu, vzala jsem rajčata do košíku a pomalu se přesunula k mléčným výrobkům, jen abych získala odstup. Slyšela jsem je ještě chvíli, jak komentují, že prý působím chladně a že jsem možná sama, protože si neumím najít cestu k lidem. Ta slova mě bolela víc, než bych čekala. Ne proto, že by byla pravdivá, ale proto, že vycházela od někoho, koho potkávám téměř každý den. Nebyla jsem schopná rozhodnout se, jestli mám odejít z obchodu, nebo zůstat a tvářit se, že se nic nestalo. Nakonec jsem se rozhodla dál nakoupit, protože jsem nechtěla utíkat. Přesto jsem po tom zážitku cítila, že i obyčejné odpoledne v obchodě může člověku odkryt něco, o čem raději nevěděl.
