Článek
Do města jen na otočku
Byl pátek odpoledne, počasí krásné, a tak jsem si řekla, že zajdu do města. Potřebovala jsem trochu provětrat hlavu, doma bylo ticho jako v hrobě a já neměla žádnou práci, která by mě donutila vstát z křesla. Vzala jsem si kabelku a vydala se autobusem do centra.
Nešla jsem s žádným konkrétním cílem, jen tak si projít obchody, prohlédnout si výlohy, možná si někde dát kávu. Vešla jsem do nového obchodu s oblečením, který otevřeli nedaleko náměstí. Nikdy předtím jsem tam nebyla, ale výloha vypadala vkusně. Říkala jsem si, že možná objevím něco, co by se hodilo na jaro.
Zkoušení bez koupě
V obchodě jsem se chvíli procházela, sáhla po dvou halenkách, jedněch kalhotách a zkusila si je v kabince. Halenky mi nesedly, byly moc krátké a látka škrábala. Kalhoty zase divně seděly v pase. Tak jsem všechno hezky pověsila zpátky na věšák a pokračovala dál. Nakonec jsem došla až k pokladně, kde jsem se ještě podívala na pár šál a bižuterii, ale nic mě nezaujalo.
Už jsem se otáčela k odchodu, když mě zastavila prodavačka, taková mladá slečna s výrazem jako by spolkla pravítko. „A kde máte zboží?“ zeptala se a mračila se, jako kdybych jí ukradla rodinné stříbro. Řekla jsem jí, že jsem si nic nekoupila, protože mi nic nevyhovovalo.
Zbytečné podezření
Začala se vyptávat, kde mám kabelku, co jsem zkoušela a jestli jsem si něco nestrčila pod kabát. Zůstala jsem stát jako opařená. Měla jsem u sebe malou kabelku přes rameno, kam by se sotva vešla peněženka, natož nějaký kus oblečení. Řekla jsem jí, že si klidně může všechno zkontrolovat, že nemám co skrývat.
Jenže ona zavolala kolegyni a za chvíli na mě zírali dvě prodavačky a dohadovaly se, že „tohle chování není normální“. Jedna z nich pak vytočila telefon a prý volala městskou policii, protože mají podezření na krádež. Stála jsem tam jako školák přistižený u svačiny a vůbec jsem netušila, co mám dělat.
Příjezd strážníků
Za necelých deset minut přijela hlídka městské policie. Dva pánové v uniformách, oba kolem padesátky, velmi slušní. Jedna prodavačka se na ně hned vrhla a začala vysvětlovat, že jsem si zkoušela spoustu věcí a pak nic nekoupila a prý se chovám divně. Když se mě jeden ze strážníků zeptal, co se stalo, klidně jsem mu všechno popsala. Řekla jsem, že jsem si věci zkusila, nevyhovovaly mi, tak jsem odešla. Žádné tajemství, žádné triky.
Druhý policista se jen podíval na kolegu, pak na mě a nakonec se nahlas rozesmál. „Tohle je snad poprvé, co někdo volá kvůli tomu, že si zákazník nic nekoupil,“ řekl. Omluvně na mě kývl hlavou a dodal, že mě samozřejmě kontrolovat nebudou, když k tomu není žádný důvod.
Trapné ticho
Prodavačky ztichly. Ta, co volala, zrudla jako rajče, druhá se vytratila dozadu. Strážníci mi popřáli pěkný den, otočili se a odešli. Zůstala jsem stát u dveří a chvíli váhala, jestli mám něco říct. Nakonec jsem jen potichu řekla: „Takhle se ke starším lidem nechová,“ a vyšla jsem ven.
