Článek
Začalo to docela nevinně
Vypravila jsem se na běžný nákup, potřebovala jsem hlavně suroviny na pečení. Máslo bylo zrovna v akci, tak jsem ani neváhala a do košíku jsem si naskládala deset kostek. Čekala mě totiž velká rodinná oslava, a navíc ráda dělám zásoby, když je výhodná cena. Už když jsem stála u chladicího regálu, všimla jsem si, že mě pozorují dvě mladé prodavačky. Šeptaly si a pak se začaly pochechtávat. Nejprve jsem to přešla, ale když jedna nahlas řekla: „To má tak na rok, ne?“ a druhá přidala: „Beztak na to nebude ani mít,“ cítila jsem, jak mi hoří tváře. Polkla jsem poznámku, naložila másla do košíku a zamířila k pokladně.
Pětitisícovka, po které zmlkli
Když na mě přišla řada, začala jsem vykládat nákup na pás. Prodavačka, která mě měla odbavit, byla právě ta, která o mně nahlas mluvila u regálu. Už se neusmívala, spíš vypadala, že čeká, kdy začnu štrachat drobné a přemýšlet, co vrátím. Já jsem jen tiše stála, sledovala displej a když oznámila částku, sáhla jsem do kabelky a vytáhla pětitisícovku. Položila jsem ji před ni a klidně řekla: „Nemám drobné.“ V tu chvíli mi připadalo, že celý obchod ztichl. Prodavačka po mně koukala s otevřenou pusou, její kolegyně se dívala do země. Vzala bankovku, tiše mi vydala zpátky a podala účtenku, aniž by se na mě podívala.
Doma už jsem se smála já
Doma jsem másla vyskládala do mrazáku, uvařila si kávu a sedla si ke stolu. Jejich poznámky už mě nepálily, spíš mě těšilo, jak jim spadla brada, když jsem bez mrknutí oka zaplatila. Pomyslela jsem si, že příště si klidně koupím dvacet a vezmu si i menší bankovku, aby to šlo rychleji. A jestli se zase budou šeptem posmívat, už se tomu jen zasměju já.
