Článek
První dojem
Když jsem ráno přišla do kanceláře, všimla jsem si, že moje stará židle zmizela. Na jejím místě stála nová, modernější a na první pohled mnohem dražší. Upřímně jsem se zaradovala. Říkala jsem si, že konečně někdo ocení, že na té staré, rozvrzané, jsem seděla několik let a nikdy jsem si nestěžovala. Měla jsem pocit, že je to odměna za loajalitu.
Podivné poznámky kolegů
Radost ale netrvala dlouho. Už během dopoledne jsem si všimla, že se na mě kolegové dívají trochu jinak než obvykle. Někteří se usmívali, jiní se tvářili, že něco vědí. Když jsem se ptala, proč se na mě tak koukají, odpovědí mi bylo jen mávnutí rukou. Připadala jsem si hloupě, ale nedokázala jsem tu myšlenku vytěsnit. Bylo mi jasné, že za tou židlí bude víc, než jsem si myslela.
Rozhovor se šéfem
Odpoledne jsem se rozhodla zeptat přímo šéfa. Zavolala jsem k němu do kanceláře a zeptala se, proč jsem dostala novou židli. Podíval se na mě, chvíli mlčel a pak řekl, že to není nic osobního. Prý se objevily stížnosti, že ta moje stará už pod mojí váhou praská. V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. Bylo to jako facka. Nikdy jsem nepatřila mezi hubené ženy, ale pracovala jsem tvrdě a nikdo se na to nikdy nesoustředil. A najednou mi bylo řečeno, že celý tým řešil, jestli moje židle vydrží.
Pocity ponížení
Nemohla jsem tomu uvěřit. To, že někdo něco takového vůbec řekl, by mi stačilo k tomu, abych se cítila špatně. Ale skutečnost, že to došlo tak daleko, že firma objednala novou židli jen proto, aby unesla mě, byla příliš. Připadalo mi to, jako kdyby se moje tělo stalo veřejným tématem. Žádný kompliment, žádné uznání za práci, jen chladná poznámka o váze.
Rozhodnutí odejít
Několik dní jsem přemýšlela, jestli to přejít. Říkala jsem si, že možná přeháním, že je to jen hloupý detail. Ale pokaždé, když jsem si na tu novou židli sedla, cítila jsem se méněcenně. Už to nebyl kus nábytku, ale připomínka toho, jak mě v práci vidí. Jednoho rána jsem se probudila s jasnou myšlenkou. Napsala jsem výpověď a odnesla ji na personální.
Poslední den
Když jsem odcházela z kanceláře naposledy, zastavila jsem se u té židle. Byla nová, pevná a vlastně pohodlná. Ale nebyla moje. Pro mě se stala symbolem zesměšnění. Věděla jsem, že už nikdy nechci pracovat na místě, kde se o mně mluví tímhle způsobem. Raději začnu jinde, i kdybych měla sedět na obyčejné dřevěné židli, než abych se každý den dívala na kus plastu a kovu, který mi připomíná, že jsem pro ně jen číslo a tělo k posuzování.
