Článek
Vždy ochotná a v pozadí
Pracuji v té firmě už přes deset let. Ne jako manažerka nebo vedoucí projektu, ale jako asistentka vedení. Zajišťuji, aby všichni věděli, kde mají být, kdy mají schůzku, kdo komu má zavolat. Dělám objednávky, řeším faktury, hlídám uzávěrky. A přestože moje pozice nese oficiálně název asistentka vedení, většina lidí mi stejně říká sekretářka. Nevadí mi to. Jsem zvyklá, že lidé často nevidí, co všechno ta práce obnáší.
V kanceláři jsem si nikdy nestavěla hradby. Když někdo potřeboval poradit s tiskárnou, šel za mnou. Když měl někdo problém s formulářem, obrátil se na mě. A já vždy pomohla. Bez očekávání. Ale jak se říká, někdy toho dobrého uděláte moc.
Poznámka, která bodla
Ten den jsme připravovali podklady pro velkou prezentaci. Spolu s kolegyní, která nastoupila teprve před pár měsíci. Ambiciózní, chytrá, mladá. Víc se o sobě nestihla dát znát, ale působila, že má jasno, kam míří. Při třídění materiálů jsem jí řekla, že některé grafy neodpovídají poslednímu vývoji a že je potřeba je aktualizovat podle čísel z minulého týdne.
Zvedla oči od počítače a bez mrknutí oka pronesla: „Nezlobte se, ale vy jste přece jen sekretářka. Tohle rozhodují lidi od financí.“ Bylo to nahlas, mezi ostatními. Ztichla i tiskárna.
Neřekla jsem nic. Jen jsem dál dělala svou práci. Ale cítila jsem, jak se mi v hrudi cosi svírá. Ne hněvem. Spíš zklamáním. Že někdo vidí jen název pozice a ne všechno kolem.
Nečekaná reakce shora
O pár hodin později mě zavolal pan ředitel. Ne formálně, prostě přišel ke mně do kanceláře. Zeptal se, jestli mám chvilku. Zavedl mě do zasedačky, kde už seděla i ona kolegyně. Atmosféra byla tichá, skoro napjatá.
Ředitel mluvil klidně, bez zvýšeného hlasu. Řekl, že si velmi váží mojí práce, že bez mé organizace by polovina porad nebyla, kdy má být, a že ví, že jsem často první, kdo přijde a poslední, kdo odchází. Pak se otočil ke kolegyni a řekl něco, co si budu pamatovat dlouho: „Pozice nerozhoduje o hodnotě člověka. Ale chování ano.“
Omluvila se. Možná upřímně, možná z povinnosti. Neřešila jsem to.
Slova, která zůstala
Od té doby se mezi námi moc nemluvilo. Ne proto, že bych se chtěla mstít, ale protože některé věci, když se jednou stanou, už nezmizí. A přesto mi ta situace přinesla tiché zadostiučinění. Ne proto, že ji zavolali na kobereček, ale protože někdo viděl, co dělám. A postavil se za mě, i když jsem o to nežádala.
