Článek
Oběd, který měl být odměnou
Byl to obyčejný pracovní den a já se těšila, že si udělám radost dobrým obědem. Vybrala jsem si restauraci v centru, kde jsem už několikrát byla a vždycky mi tam chutnalo. Sedla jsem si k oknu, objednala si jídlo a chvíli si v duchu plánovala, co ještě stihnu odpoledne. Měla jsem na sobě své oblíbené bílé tričko, které mi dodávalo dobrou náladu.
Nešikovný okamžik
Když mi servírka přinesla polévku, opatrně ji položila na stůl, já ale udělala nešikovný pohyb a část vývaru skončila přímo na mém tričku. V tu chvíli mi zrudly tváře a první, co mě napadlo, bylo rychle skvrnu setřít. Rozhlédla jsem se, jestli by mi někdo mohl podat ubrousek nebo poradit, co dělat, aby se to nevsáklo.
Nečekaná reakce obsluhy
Servírka, která polévku nesla, se místo pomoci obrátila ke své kolegyni a obě se začaly smát. Přidala se k nim i třetí, která právě procházela kolem. Slyšela jsem, jak jedna z nich polohlasně poznamenala, že bych se měla příště naučit jíst. Ta slova mě zabolela víc než samotná nehoda. Seděla jsem tam s promočeným tričkem a cítila se jako hloupá školačka, která udělala ostudu.
Bezmoc a rozčarování
Chtěla jsem sebrat odvahu a požádat je o pomoc, ale jejich smích mě úplně zarazil. Připadalo mi, že jsem spíš terčem posměchu než hostem, který si zaslouží normální jednání. Nakonec jsem vstala, vzala si ubrousky ze stolu vedle a snažila se skvrnu vyčistit sama. Nikdo z personálu se nezeptal, jestli potřebuji něco víc, třeba vodu nebo radu.
Chuť jídla zmizela
Moje polévka stála na stole, ale já už neměla náladu ji jíst. Objednané hlavní jídlo jsem nakonec snědla jen proto, že jsem měla hlad, ale už mi vůbec nechutnalo. Každý jejich úsměv, který jsem koutkem oka zahlédla, jsem vnímala jako pokračování posměchu. Místo příjemného oběda jsem se cítila poníženě a chtěla být co nejrychleji pryč.
Pocit trapnosti zůstal
Zaplatila jsem a odešla, aniž bych čekala na účtenku. Celou cestu domů jsem přemýšlela, jak je možné, že lidé, kteří mají pracovat s hosty, dokážou být tak bezohlední. Vím, že nehody se stávají a že si za polití trička mohu sama, ale očekávala bych aspoň trochu empatie. To, co jsem zažila, ve mně zanechalo dojem, že v té restauraci už nikdy nechci sedět.
Když se obyčejná chyba změní v nepříjemný zážitek
Tričko jsem doma vyprala a skvrna naštěstí zmizela. Horší to ale bylo s pocitem, že jsem se stala terčem posměchu jen proto, že jsem udělala nešikovný pohyb. Ten se mi z paměti nevytratil tak rychle jako skvrna z látky.
