Článek
Nešlo si jí nevšimnout
Bylo brzké odpoledne a tramvaj byla téměř plná. Stála jsem u dveří, když na další zastávce nastoupila mladá žena. Hned upoutala pozornost. Mluvila velmi nahlas, anglicky, a telefon držela v jedné ruce, zatímco druhou si razila cestu mezi lidmi. Všichni na ni pohlédli, ale ona si z toho nic nedělala. Působila nervózně, možná podrážděně. Nestála o kontakt s okolím, jen si razila cestu kupředu a najednou se zastavila těsně u mě.
Bez varování spustila
Nejdřív jsem si myslela, že mi chce něco říct. Usmála jsem se na ni, ale ona mě sjela pohledem a řekla, že jí stojím v cestě. Vůbec jsem jí nebránila, za mnou byl prostor. Zřejmě ale chtěla stát přímo tam, kde jsem byla já. Nečekala jsem, že mi začne vyčítat, že se neumím chovat a že starší lidé jsou prý vždycky bezohlední. Mluvila tvrdě, výčitky z ní létaly jeden za druhým. Ostatní cestující se tvářili rozpačitě. Cítila jsem, jak rudnu. Ne že bych se styděla, ale zůstala jsem v šoku. Vůbec jsem netušila, čím jsem ji popudila. Neudělala jsem nic, jen jsem stála.
Zasáhl někdo nečekaný
Právě když jsem chtěla něco říct, ozval se hlas odněkud zpoza mě. Jasný, hluboký hlas staršího muže. Nezakřičel, mluvil klidně, ale pevně. Řekl jí, ať se uklidní a chová slušně. Že tohle není její země a že když je hostem, měla by respektovat místní lidi, ne je urážet. Mluvil spisovně, česky, ale ona mu rozuměla. Sklapla. Její výraz se změnil. V tramvaji nastalo ticho. Dokonce se trochu pousmála a ustoupila.
Nečekaný klid
Nevím, kdo ten muž byl. Měl hůl, seděl u okna, vystoupil na další zastávce beze slova. Ale jeho zásah mi v tu chvíli strašně pomohl. Měla jsem pocit, že mě někdo podržel, že nejsme úplně ztraceni v neúctě a lhostejnosti. Dívala jsem se za ním, dokud tramvaj nezmizela ze zastávky. Doma jsem o tom vyprávěla vnoučatům. Smáli se a říkali, že starší lidi se nemají podceňovat. A já s tím musím souhlasit.
