Článek
Nenápadné návštěvy
Vnučku si beru často, hlavně o prázdninách. Je u mě klid, peču bábovku, chodíme na hřiště a večer koukáme na staré pohádky. Dcera je ráda, že má volno, a já jsem ráda, že nejsem sama. Nikdy jsem neměla pocit, že bych se do jejich života pletla. Když jsem něco řekla, hlídala jsem se, aby to neznělo jako poučování.
V posledních letech jsem ale cítila, že dcera je napjatá. Občas mi odpověděla ostřeji, než bylo potřeba. Říkala, že je unavená, že toho má hodně. Brala jsem to. Každý má své. V duchu jsem si říkala, že hlavní je, aby to neodnesla vnučka.
Jedna věta u stolu
Ten den jsme seděly u stolu a vnučka si kreslila. Já jsem krájela jablka a ptala se, co bylo ve škole. Najednou se zamračila a řekla, že prý jsem zase všechno zkazila. Zarazila jsem se. Zeptala jsem se, co tím myslí. A ona mi bez váhání vysvětlila, že to tak říká maminka, když ode mě přijedou domů.
Vnučka pokračovala, že maminka také říká, že prý pořád někoho kritizuju, že se dívám na peníze, že jsem lakomá a že dělám ze sebe oběť. Říkala to dětským hlasem, jako kdyby popisovala počasí. Pro ni to byla běžná slova, která doma létají vzduchem. Pro mě to byla rána.
Snažila jsem se to obrátit na legraci
Nechtěla jsem ji vyděsit, tak jsem se usmála a řekla, že dospělí někdy říkají hlouposti, když jsou naštvaní. Vnučka se ale nedala. Řekla, že to není jen naštvání, že to doma slýchá často. A že tatínek k tomu přikyvuje a říká, že jsem manipulátorka.
Seděla jsem tam a cítila, jak mi hoří tváře. Najednou jsem měla chuť vstát a začít se obhajovat, vyjmenovat všechno, co jsem pro dceru udělala. Jenže vnučka přede mnou měla pastelky a oči plné důvěry. Tak jsem polkla a řekla, že děkuju.
Telefonát, který měl být klidný
Večer jsem dceři zavolala. Nechtěla jsem křičet, chtěla jsem se zeptat, co se děje. Začala jsem opatrně, že vnučka občas opakuje věci, které doma slyší, a že mě to mrzí. Dcera hned ztuhla a zeptala se, co mi řekla. Když jsem jí popsala pár vět, zasmála se.
Řekla, že děti si vymýšlí, že to určitě překrucuji, a že jsem vždycky přecitlivělá. Pak se přidalo obvinění, že vnučku tahám do dospělých věcí.
Vytáhla staré křivdy
Najednou se z dcery vyvalilo všechno, co prý roky dusila. Že jsem prý jako dítě shazovala, že jsem jí nikdy nic neuznala, že jsem pořád srovnávala. Přiznám se, že jsem si některé věci pamatovala jinak. Ne že bych byla bez chyby, ale ten obraz, který líčila, byl pro mě cizí.
Když jsem řekla, že bych si o tom ráda promluvila osobně, odmítla. Prý to nemá smysl, protože já se nikdy nezměním. A pak dodala, že by bylo lepší, kdybych se do jejich života pletla co nejmíň. To mě zlomilo. Položila jsem telefon a třásly se mi ruce.
Ticho, které se protáhlo
Několik dní jsem čekala, že mi zavolá, že se uklidní, že to bylo vypjaté. Místo toho přišla jen stručná zpráva, že si vnučku tento víkend nevezmu, protože mají program. Pak další týden totéž. Najednou jsem zjistila, že se mnou dcera komunikuje jen přes věty, které se dají rychle odfajfkovat.
Nechtěla jsem se doprošovat. V mládí jsem se doprošovala dost. Tak jsem přestala volat. Říkala jsem si, že když chce prostor, ať ho má. Jenže uvnitř mě to žralo. Člověk může snést hádku, ale tiché odmítnutí je horší. Je v něm pocit, že pro toho druhého vlastně neexistujete.
