Článek
Slyšela jsem jen půlku slov
Seděli jsme spolu u stolu a on mi mezi řečí vyprávěl o škole, kamarádech a různých zážitcích. Jenže půlku věcí, co říkal, jsem vůbec nepochopila. Mluvil nějakým zvláštním jazykem, všechno zkracoval a používal výrazy, které jsem nikdy neslyšela. Když jsem se zeptala, co to znamená, ušklíbl se a poznamenal, že jsem asi moc stará na to, abych to chápala.
Nebylo to poprvé
Poslední dobou se takhle vyjadřuje pořád. Dřív si se mnou povídal normálně, ale teď jako by chtěl dokázat, že je z jiného světa. Nechala jsem ho, ať si myslí, co chce. Věděla jsem, že přijde chvíle, kdy si na ten svůj „jazyk“ narazí. A nemusela jsem čekat dlouho.
Zavolal mi skoro ubrečený
Za týden mi zazvonil telefon. Sám od sebe. Prý mají napsat slohovku, ale vůbec mu to nejde. Potřeboval by poradit, protože učitelka mu jeho první pokus vrátila. Měl popsat nějakou vlastní zkušenost, ale prý to celé zkazil. Pozvala jsem ho k sobě, ať si sedneme v klidu a podíváme se na to.
Když mi ukázal, co napsal, bylo mi ho líto
Text byl zmatený, nedokončené věty, bez úvodu, bez konce. Působilo to, jako kdyby chtěl být stručný za každou cenu. Všechno se snažil říct na co nejméně řádků, a přitom se vytratila jakákoliv emoce. Vysvětlila jsem mu, že dobrá slohovka je jako vyprávění. Že má vtáhnout čtenáře, ne ho odradit tím, že si připadá, jako by četl chat.
Změnil přístup
Nejdřív se ošíval, ale pak jsme začali znovu. Řekla jsem mu, ať mi jen tak popíše, co se mu stalo minulý víkend. Vyprávěl o tom, jak se na výletě ztratil od party a musel se sám vrátit podle mapy. Pomohla jsem mu uspořádat myšlenky, opravila chyby a společně jsme to přepsali tak, aby z toho byl čitelný příběh.
Pochvala ho překvapila
Druhý den mi psal, že učitelka ho chválila před celou třídou. Prý konečně pochopil, co se po něm chce. Napsal mi jen krátce, že to byla moje zásluha a že děkuje. A dodal jednu věc, která mě zahřála nejvíc: „Babi, ty nejsi vůbec mimo.“
A já se jen usmála
Nevím, jak dlouho mu to vydrží. Možná se za týden zase začne tvářit, že jsem pro něj stará škola. Ale pro tu chvíli to stálo za to. Protože člověk, který si myslí, že má navrch, se někdy musí trochu ztratit, aby si uvědomil, kam se může vrátit.
