Článek
Nečekaný návrat
Z dovolené jsme se s manželem měli vracet až v neděli, ale počasí se zkazilo, a tak jsme se rozhodli vyjet domů už v sobotu. Cestou jsem se těšila na vlastní postel, vůni posekané trávy a klid. Když jsme dorazili, manžel šel vyložit věci z auta a já otevřela branku k domu. Všechno bylo tiché, až podezřele tiché. Jen ptáci zpívali a někde v dálce štěkali psi.
Když jsem obešla roh domu, zůstala jsem stát jako přimrazená. Na našem lehátku u záhonu s růžemi seděla naše sousedka. Na sobě měla slaměný klobouk, v ruce hrnek s čajem a vedle ní ležela rozečtená knížka. Působila, jako by tam byla doma.
Zaskočení
Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem se na ni dívala. Ona se na mě usmála, jako by mě čekala. „Ty jsi doma?“ zeptala se uvolněně, aniž by vstala. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem snad ta, kdo vlezl někomu cizímu na pozemek. Když jsem se vzpamatovala, zeptala jsem se, co tam dělá. Odpověděla naprosto klidně, že si přišla trochu odpočinout, jako to dělá už roky.
Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Myslela jsem, že žertuje, ale tvářila se naprosto vážně. Prý když jsme pryč, chodí si sem číst nebo zalít kytky, aby „to tu nevyschlo“. Vysvětlovala mi to, jako by mluvila o samozřejmé věci, kterou přece všichni chápou.
Mezi zdí a plotem
Naše zahrady jsou oddělené živým plotem, který má mezery. Nikdy mě nenapadlo, že by někdo mohl jen tak projít. Sousedka říkala, že prý už před lety jí moje máma dovolila chodit si pro bylinky. Jenže máma zemřela, dům jsme pak předělali a nikdy jsme se o tom nebavili.
Přemýšlela jsem, jestli jsem vůbec oprávněná se zlobit. Na jedné straně jsem cítila vinu, že jsem se nechala překvapit, ale zároveň mě to popudilo. Nešlo o škodu, nic nám neukradla, jen prostě byla na místě, které považuji za soukromé.
Klid, který nebyl můj
Řekla jsem jí, že bych byla ráda, kdyby to už nedělala. Usmála se, kývla a beze slova odešla. Zůstalo po ní jen to rozevřené lehátko a zvláštní pocit, že část mého domova vlastně nikdy nebyla úplně moje. Ten den jsem si sedla na stejné místo a cítila jsem cizí klid, který se mi nepatřil.
Od té doby, kdykoli projdu kolem plotu, mám zvláštní nutkání nahlédnout, jestli tam zase není. Nikdy nebyla. Ale pokaždé, když si lehnu na trávu a zavřu oči, slyším v hlavě jemný šustot slaměného klobouku a hlasy ptáků, kteří možná zpívali jí, ne mně.
