Článek
Roky šetření
Do důchodu jsme nešli s velkými iluzemi. Počítala jsem každou korunu, zapisovala výdaje, hlídala slevy. Ne proto, že bych byla lakomá, ale protože jsem chtěla mít jistotu. Odkládali jsme stranou malé částky a říkali si, že jednou pojedeme někam k moři. Ne luxus, jen teplo a klid.
Děti už měly své životy a byt byl najednou tichý. Až nepříjemně. V kuchyni jsem často slyšela jen hodiny a ledničku. Tehdy padlo rozhodnutí, že přestaneme čekat na vhodnou dobu. Vhodná doba totiž pořád nepřicházela.
Jen dva týdny
Zarezervovali jsme čtrnáct dní u moře. Nic velkého, menší apartmán, kousek od pláže. Chtěla jsem hlavně světlo a vzduch. První ráno jsem vstala dřív než doma. Otevřela jsem okno a cítila sůl. Sedla jsem si a jen koukala ven. Bez spěchu, bez povinností.
Třetí den jsem si všimla zvláštní věci. Přestaly mě bolet záda. Po týdnu jsem spala celou noc bez buzení. Přestali jsme řešit zprávy, politiku, sousedy, opravy v bytě. Chodili jsme, jedli, povídali si. Jednoduchý rytmus, který mi byl až podezřele příjemný.
Myšlenka, která nešla zahnat
Asi desátý den jsme seděli večer na lavičce a dívali se na vodu. Řekla jsem nahlas, že se mi nechce zpátky. Čekala jsem, že se zasměje. Jenže on přikývl. Prý na to myslí od začátku týdne.
Začali jsme počítat. Kolik stojí pronájem na měsíc. Kolik projíme doma. Jaké máme výdaje. Zjistili jsme, že rozdíl není tak velký, jak jsme si celý život namlouvali. Největší překážka nebyly peníze, ale zvyk.
Telefonát domů
Zavolala jsem dceři. Čekala jsem nesouhlas. Místo toho řekla, že nám to přeje a že jsme celý život jen pracovali. Ten klid v jejím hlase mi dodal odvahu. Po hovoru jsem měla pocit, jako když ze mě něco spadlo.
Majitele apartmánu jsme se zeptali na delší pobyt. Řekl cenu, která byla překvapivě rozumná. V tu chvíli už nebylo co řešit. Napsali jsme do správy domu, že byt zatím nebudeme prodávat ani pronajímat. Jen ho necháme volný.
Jiný každodenní život
Nemáme tu luxus. Máme dvě židle na balkoně, malý stůl a věčně otevřené okno. Nakupuji méně věcí a víc surovin. Vařím jednoduše. Chodíme pěšky. Zjistila jsem, že nepotřebuji polovinu toho, co jsem doma považovala za nutné.
Občas mi něco z původního života chybí. Moje hrnky. Knihovna. Známé ulice. Ale když ráno vyjdu ven a cítím teplo už v devět hodin, vím, proč jsme to udělali. Neutekli jsme. Jen jsme si konečně dovolili žít trochu jinak, než se od nás čekalo.
