Článek
Přes čáru
Jsem žena ve středním věku a děti mám už větší, oba chodí na základní školu. Poslední měsíce to ale doma začalo být neúnosné. Moje tchyně k nám chodila skoro denně. Zpočátku jsem byla ráda, že má o děti zájem, ale rychle jsem zjistila, že její představa o výchově je úplně jiná než ta moje. Neustále mi mluvila do toho, co jim vařím, že jsem prý moc přísná, že jim nic nedovolím. Když jsem jim zakázala sladkosti, hned je vytáhla z kabelky a rozdávala jim čokolády. Když jsem je poslala dělat úkoly, posadila je k televizi a tvrdila, že škola je přece otrava. Snažila jsem se jí domluvit, ale pokaždé mávla rukou a prohlásila, že babičky jsou od toho, aby rozmazlovaly.
Konflikt přerostl v hádku
Včera se to vyhrotilo. Přišla neohlášeně, jak měla ve zvyku. Děti měly plnit úkoly a ona jim donesla pytel chipsů a pustila jim pohádky. Vešla jsem do obýváku a viděla, jak se smějí, drobky všude a sešity leží nedotčené. Řekla jsem jí, že tohle už stačilo. Ona se začala obhajovat, že děti potřebují taky trochu radosti, že jsem prý protivná a kazím jim dětství. Slyšela jsem, jak mi říká, že si neumím užívat a že bych se měla stydět. A to byl ten okamžik, kdy mi ruply nervy. Řekla jsem jí, aby se oblékla a odešla. A také jsem jí řekla, že dokud nezačne respektovat moje pravidla, už ji tady nechci vidět.
Ticho v domě
Odešla mlčky, tvář staženou vztekem. Dveře za ní práskly tak, že se lekly i děti. Ty na mě pak koukaly s otevřenými ústy. Chvilku bylo ticho, než se starší syn zeptal, jestli babička ještě někdy přijde. Řekla jsem jim, že až se naučí chovat tak, aby nám tu nedělala nepořádek a neposlouchala se jen sama, pak ano. Ale v tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně mísí vztek, úleva a smutek. Večer už se neozvala. Ani nezavolala manželovi, který byl zrovna v práci. Celé odpoledne bylo v domě dusno, děti byly potichu a já přemýšlela, jestli jsem to opravdu udělala správně.
Co bude dál
Teď tu sedím u stolu, děti už spí a telefon zůstává němý. Manžel přišel domů, vyslechl si mě a řekl, že mě chápe, ale v očích měl obavy. Vím, že tohle mezi námi všemi něco změnilo. Nechci, aby se na nás úplně vykašlala, ale taky nemůžu dopustit, aby děti přestaly poslouchat mě. V tu chvíli jsem měla pocit, že jiná cesta není. Ale srdce se mi svírá, když si představím, jak sedí doma a dívá se na telefon, stejně jako já.
