Článek
Chtěla jsem si prostě odpočinout
Děti mám dávno dospělé, a tak jsem si letos naplánovala, že si dopřeju týden někde u moře. Pořád mi někdo říká, jak je Řecko krásné i v září a že to není ani drahé, když se člověk spokojí s něčím jednoduchým. Nechtěla jsem hotel s deseti bazény ani pětichodové večeře. Chtěla jsem klid, moře, trochu slunce a číst si v lehátku. Tak jsem si udělala volné dopoledne a vyrazila do jedné známé cestovní kanceláře v centru.
Nepříjemné přivítání a nečekaná poznámka
Za přepážkou seděl mladý muž, nevypadal nijak zaujatě. Pozdravila jsem a řekla, že bych ráda dovolenou na září, nejlépe v Řecku nebo někde poblíž, cenově do patnácti tisíc. Než jsem stihla doříct, že mi nejde o luxus, jen o klidné místo a přírodu, usmál se tak povýšeně, až se mi sevřel žaludek. Pak si mě přeměřil a řekl: „No, jestli si nemůžete dovolit nic jiného, tak nepočítejte se zázraky. Za takovou cenu dostanete maximálně výhled na parkoviště a studené těstoviny k večeři.“
Seděla jsem tam jako opařená. Takhle se mnou dlouho nikdo nemluvil. Nešlo o ta slova, ale o ten jeho tón, jako by mi chtěl dát najevo, že si tam nemám co vybírat. Místo aby mi pomohl najít něco v rámci možností, dal mi rovnou najevo, že jsem pro něj ztráta času.
Rozhodla jsem se, že mu odpovím
Nejsem konfliktní člověk, ale tohle mě urazilo. Klidně jsem se na něj podívala a řekla mu, že jsem byla v Maroku, když tam ještě nejezdily davy, že jsem strávila tři týdny sama v Jordánsku, že jsem stopovala po Skotsku a že jsem spala v domě bez elektřiny na východě Gruzie. Že jsem se nepotřebovala cpát do wellness hotelů, protože mám vlastní rozum a nohy, které mě donesou tam, kam chci. A že nejsem typ, co si kupuje dovolenou podle počtu hvězdiček na zdi.
Jeho výraz se během několika sekund změnil. Najednou se přestal usmívat, začal se dívat jinak, méně arogantně. Začal se ptát, kde přesně jsem byla, a dokonce nabídl pár možností, které by mi možná vyhovovaly. Ale pro mě už bylo pozdě. Jeho omluva ani snaha něco napravit už nehrály roli.
Odešla jsem s hlavou vztyčenou
Poděkovala jsem, slušně, ale důrazně. A odešla. Venku na ulici se mi ulevilo. Nenechám se přece shazovat někým, kdo si o mně během dvaceti sekund udělal obrázek podle toho, kolik chci utratit. Cestování není o penězích, ale o ochotě vystoupit ze své bubliny. A tu on zjevně neměl.
