Článek
Mezi vězni byli nejčastěji cizinci, zastoupení Čechů bylo obvykle jen 1 procento.
Pod Osvětimskou správu spadaly tábory v Brně, Světlé Hoře a Bruntále. V Bruntále, který se v té době nazýval Friedenthal, se nacházela textilní továrna, kde vězenkyně tkaly látky na uniformy pro německou armádu.
Donedávna stály trosky továrny naproti vlakovému nádraží jako tichá připomínka dob ne tak dávných.
Majitelem továrny byl Emerich Machold mladší, kterému se také někdy s nadsázkou říká bruntálský Schindler.
Pojďme si o tomto muži ve stručnosti říci pár vět. Emerich Machold se narodil 27. 5. do rodiny úspěšného textilního podnikatele Emericha Macholda staršího. Továrna před válkou zaměstnávala až 2000 lidí. Látky vyráběné v této továrně byly žádané po celém světě.
Mladý Emerich vystudoval opavské gymnázium a poté vyšší textilní školu v Aši.
Emerich mladší představuje dosti kontroverzní postavu. Již před válkou byl členem Německé nacionální strany, v roce 1935-36 působí v městské radě a vede bruntálský jachtařský klub. V roce 1938 vstupuje do NSDAP. Podle všeho byl také členem Abwehru, což byla německá vojenská rozvědka a kontrarozvědka, ze které se v roce 1938 se stává organizace s úkolem stíhající odpůrce Hitlera a nacismu.
Na druhou stranu podle svědků z řad samotných vězňů se jednalo o velmi empatického člověka, který s vězni jednal mimořádně laskavě a dostal se nejednou do sporů s příslušníky SS.
Pracovní tábor při jeho továrně byl zřízen poměrně pozdě, až v roce 1944. V továrně pracovaly především maďarské vězenkyně deportované z Osvětimi a také několik válečných zajatců z Anglie, kteří ovšem zřejmě nepracovali v továrně. V Bruntále působili déle a snad pomáhali budovat budoucí pracovní tábor.
Ráda bych Vám podmínky žen v táboře přiblížila prostřednictvím výpovědi mladé maďarské vězenkyně, jejíž příběh jsem volně převyprávěla.
Žili jsme na Zakarpatské Rusi v Užhorodu. Rusíni, Maďaři, Židé, Ukrajinci, Češi, Slováci, Poláci. Jednoho dne nás poslali do Užhorodského ghetta. A pak přijel vlak. Vagóny jako pro dobytek. Nevím, jak dlouho jsme cestovali, ale zdálo se to nekonečné. Bez jídla a bez důstojnosti. Na jeden kyblík nás bylo asi padesát. Ten zápach byl strašlivý. Přijeli jsme k vojenskému opevnění s nápisem Arbeit macht frei. Nastala selekce. Krásný muž ve vojenské uniformě sledoval každého pohledem a ukazoval tu napravo, tu nalevo. Máma mi vložila do bot ploché kameny, abych vypadala větší, aby si ten pán v uniformě nemyslel, že jsem mladší.
Nás se sestrou poslal nalevo, matku napravo. Vypadala starší, chudinka. Ale její mateřské pudy byly natolik silné, že se jí nějak podařilo oddělit ze skupiny určených na takzvanou hygienu k nám, které čekala jen práce a malé příděly jídla.
Maminka sice vypadala, že jí mnoho sil k životu již nezbývá, ale byla jsem to já, kdo cestou onemocněl. Maminka se marně snažila donutit mě předstírat, že jsem zdravá, abych mohla nastoupit druhý den do práce. Jenomže dozorci se nenechali oklamat a já jsem byla poslána do ošetřovny.
Přišel krásný laskavý lékař v bílém plášti. Zdál se mi nějak povědomý. Pak jsem si uvědomila, že jsem ho už viděla, ale v uniformě. To on prováděl selekci. Dal mi odpornou medicínu, po které mi bylo strašně. Přišla za mnou židovská lékařka, sama vězenkyně, která působila jako asistentka toho krásného lékaře. „Dávej si na něho pozor a vyhni se jeho medicíně. Říká se mu anděl smrti.“
Tato lékařka osvobodila mnoho lidí tím, že jim včas píchla injekci s jedem. Protože smrt představovala v těchto místech spásu.
Osvětim měla desítky, ne-li stovky pobočných pracovních táborů. Dostat se do nich představovalo obvykle malé vítězství. Protože tam se nepopravovalo, a i pracovní podmínky byly méně kruté než v Osvětimi.
Vězni v pracovních táborech pracovali zadarmo za mizernou stravu. V Hitlerově říši bylo málo dělníků, protože muži šli do války a ženy se musely postarat o hospodářství a děti.
Měli jsme to štěstí, že jsme měli odjet do jednoho takového tábora, kde se tkaly látky na uniformy pro německou armádu. Nějakým zázrakem jsme jely všechny tři. Cesta vlakem nebyla až tak dlouhá jako prve a jednoho dne jsme se ocitli na malém horském nádraží. Fredenthal. Šťastné údolí.
Přijeli jsme večer a poslali nás na ubikace. Nevěřili jsme vlastním očím. Ubikace se nacházely ve zděných budovách a každá z nás dostala vlastní palandu, polštář a deku. Dostali jsme dokonce poměrně sytou večeři.
Emerich Machold, majitel továrny, ovšem nebyl vůbec špatný člověk. Podnik zdědil po svém stejnojmenném otci. Ano, počínal si v mnoha ohledech jako správný německý občan. Byl členem té správné strany a spolků, dokonce byl členem německé kontrarozvědky. Byl člověk pružné páteře, který se v tomto světě umí pohybovat.
Ovšem jeho vězni zažívali komfort. Běžně pracovali vězni dvanáct hodin. My jen deset. V práci nebylo třeba kvaltovat. Rozsah práce jsme bez problémů zvládali při běžném pracovním nasazení. Dostávali jsme kvalitní jídlo. O svátcích jsme dostali samozřejmě jídlo sváteční. Ostatně, většina žen a děvčat se během pár dní změnila k nepoznání. Vyhublé postavy připomínající kostry obalené kůží se zdravě zakulatily, zkažená pleť se většině žen spravila, vlasy získaly ztracený lesk. Emerich Machold si přál, aby vězenkyně jedly v jídelně s civilními zaměstnanci, ale toto mu dozorci nedovolili. I on musel striktně dodržovat určitá pravidla.
Když skončila pracovní doba, volný čas jsme si krátili četbou knih, poslechem rádia nebo gramofonu. To vše jsme dostali od továrníka k dispozici.
Ze zbytků vlny jsme si mohli utkat látky a ušít šaty. Když se to nelíbilo dozorcům, ředitel Machold jen namítal, že když nám nezajistili oblečení, musíme si ho nějak opatřit sami.
Jednoho dne do továrny vtrhli vojáci, kteří mluvili podobně jako naši sousedé v Užhorodu. Byli to Rusové. Řekli nám, že nás vojska Rudé armády osvobozují a že skončila válka. Kupodivu má první myšlenka patřila panu Macholdovi. Mohli jsme čekat, že jako Němce ho nečeká nic dobrého. A nemýlila jsem se. Dvojice vojáků Emericha chtěla surově zatknout, ale nastala poněkud absurdní a úsměvná situace, kdy vězenkyně chránily německého nepřítele vlastním tělem a nedovolili jsme, aby mu vojáci jakkoli ublížili. Díky Emerichovi Macholdovi přežilo všech 301 žen ve zdraví válku. Nedovolil, aby se byť jen jedna jediná vrátila do Osvětimi, i když na něj byl v tomto ohledu vynakládán ze strany SS nemalý tlak. My jsme mu to vrátili tím, že v době, kdy Němcům začalo peklo na zemi, Emerich Machold získal československé občanství, které mu zajišťovalo bezpečí a ochranu před rozzuřenými davy. Ale ve Friedenthalu nezůstal. Nejprve se odstěhoval s rodinou do Rakouska a nakonec do Lichtenštejnska.
Emerich Machold se v Rakousku snažil obnovit podnikání, ale nedařilo se mu to. V Lichtenštejnsku, kam s rodinou odcestoval posléze, žijí dodnes jeho potomci.
Z koncentračního tábora se stal po válce sběrný tábor pro místní Němce, které čekalo peklo na zemi v podobě nelítostného vysídlování.
Macholdova továrna byla zestátněna a stala se součástí textilek pod hlavičkou Moravolen.
Seznam použitých odkazů:
